Leden 2008

Jezero skrývající temné síly v zrcadle

29. ledna 2008 v 22:43 Téma jiné

Jezero odrážející se v zrcadle.
V zrcadle mého pokoje.
Pokoje bytu na kraji lesa.
V němž nevede žádná cesta.

Voda z jezera rozlévá se,
po pokoji zahaleném ve tmě.
Třeba by pomohlo roztáhnout záclony.
Přivítat vás, jak se sluší a patří,
v pekle.

Kouzelné zrcadlo
realitu všedního dne neskrývá.
Pouští ji klidně dál,
do éteru.
Každý se může podívat.
I ty.

Nakloň svou hlavu,
zahleď se do svých očí
zrcadlících se v kuse skla,
visícím v mém pokoji.
Pokoji na kraji lesa,
kde se snoubí dobro se zlem
a peklem.

Mírně depresivní, že?

Bílý obláček na pozadí černé oblohy

29. ledna 2008 v 21:34 Téma lidé

Převést slova a melodii do křivek v různých odstínech...
Je to o drogách, problémech, pocitech...
Je to báseň - nebáseň

Nový začátek

28. ledna 2008 v 22:28 Lidé


15. 5. 2007
"Budíček! Vstávat, umýt a na snídani! Dnešní služba je Kocourek a Růžičková, takže ať jste do 15 minut v kuchyni!"
Ach bože, jak nesnáším ranní vstávání! Každý den to samé: budíček v šest, snídaně v sedm, od půl osmé do tří škola, pak povinné kroužky do pěti hodin odpoledne, potom máme volno a ti šťastnější z nás mají vycházky, a v devět večer večerka. Tohle máme pět dní týdnu. O víkendech většina z nás jezdí do "víkendových" pěstounských rodin. Ti, kteří neměli to štěstí, aby si je někdo vybral, se toulají po Domě nudy a smutku (takto jsme si to tu pojmenovali, zkráceně říkáme DNS) a čekají na kamarády, jež se mají v neděli vrátit. Vítejte v mém životě. Už 16 let ho trávím v dětském domově.
"No konečně, dneska budou míchaná vajíčka, tak do práce," přikázala nám slečna Moudrá, nejstarší a nejpřísnější vychovatelka v DNSu, když jsme oba dva dorazili do kuchyně. Jako jediná si nechává říkat slečna, ostatní vychovatelky jsou pro nás tety. Ukázala prstem na vajíčka v koši a odešla do jídelny napomínat ostatní děti.
"Baba," zavrčel Patrik a jal se oloupávat vajíčka. Já si jen povzdychla a šla jsem mu pomoct.
Po půl hodině je hotovo a s Patrikem servírujeme ostatním talíře s míchanými vajíčky. Není to tady nejhorší, i když jsem si tu nikdy pořádně nezvykla. Vím, že Adéla Růžičková je mé opravdové jméno, jméno mých pravých biologických rodičů. Ale proč mě odložili, netuším. Pořád mi to vrtá hlavou. Jediné slovíčko: Proč? Asi nejreálnější verze je ta, že jsem výplodem nějaké mladistvé lásky dvou puberťáků. Tím více mě to mrzí. Ale co, řeknu a strčím si do pusy lžíci míchaných vajíček, nemá cenu to řešit.
"Děti, ztichněte prosím na chvíli, chci vám něco říct," pronese jasným hlasem teta Jarča. Všichni naráz zmlkneme. Nestává se každý den, že k nám teta Jarča o snídani promlouvá. A když už, tak se to většinou týká odchodu některého z dětí do pěstounské rodiny, a proto všichni zmlknou a poslouchají. Snad každý z nás doufá, že tentokrát to bude on… Až na mě, já tu naději už dávno ztratila. 16 let, to už je prostě moc.
"Všichni dost dobře víme, že váš volný čas je protkán nudou. Náš domov zrovna moc možností nenabízí. A proto jsem před týdnem napsala panu prezidentovi žádost o mimořádnou dotaci. Dnes ráno mi přišel dopis od jeho sekretáře. Dotace nám byla schválena!" Děti se začaly radovat a hned v jídelně padaly návrhy, za co peníze utratit. Teta Jarča mávla rukou a pokračovala: "Rozhodla jsem se jít s dobou, a tak by k nám příští týden mělo doputovat 12 výkonných počítačů s internetem."

22. 5. 2007
Sedím u stolu a přežvykuju vejce se slaninou. Někdy mě napadne, jestli i v "normálním" životě chutnají vajíčka jako podrážka bot kovboje po celodenní práci. Teta Jarča poklepe lžičkou o sklenici, pronikavý zvuk se rozlehne celou jídelnou a všichni v místnosti plní očekávání zmlknou.
,,Jistě jste si všimli, že včera k nám přivezli několik velkých beden. Někomu zase neuniklo, že jsme vyklidili starou učebnu hudební výchovy. Nebudu to dál prodlužovat, ode dneška máme v domově internet. A se slečnou Moudrou jsme vymyslely jistý systém." Nadšení v očích mých kamarádů pomalu pohasínalo. "Přednostní právo budou mít děti s nejlepšími známkami a chováním. Ostatní budou časově omezeni a hlavně - s tetami a se slečnou se budeme snažit, aby se všichni poctivě prostřídali, takže se na každého dostane!" Poslední dvě slova teta Jarča skoro křičela, jelikož se po jejím proslovu strhla vlna nevole. Děti křičely cosi o nespravedlnosti, o nefér hře, jednání atd. Já byla v klidu, díky svému intenzivnímu studiu jsem si mohla být jistá, že se k počítači dostanu jako jedna z prvních.
"Jako první," pokračovala teta Jarča, "dnes odpoledne půjdou Šimonová, Kantůrek, Růžičková…" Dál jsem neposlouchala, nebylo potřeba.

Škola se dnes neobyčejně pomalu táhne, jako šnek se zlomenou nohou, haha… Směju se vlastnímu vtipu. Fajn. Po šesti nekonečných hodinách zazvoní závěrečný zvonek. V hudebce jsem jako první, jen u jednoho počítače už sedí teta Majka. Pokyne mi rukou, já si sedám k počítači a mé prsty rychlostí blesku kloužou po klávesnici. Když mi bylo jedenáct, vybrala si mě jedna rodina, abych u nich trávila víkendy. Jenže po několika hodinách si se mnou přestali vědět rady a posadili mě k počítači. Nic ale netrvá věčně, a tak mé návštěvy brzy skončily, nějak jsem si totiž nesedla se svou novou nevlastní sestrou.
A teď mám zase možnost brouzdat po netu, navštěvovat své oblíbené stránky a pátrat po všem, co mě zajímá. Teta Jarča nám ráno řekla i o úskalích spojených s internetem, že nesmíme nikomu říkat naše pravá jména, adresy apod., že si nesmíme s nikým domlouvat žádné schůzky a hlavně bylo zdůrazněno, abychom okamžitě hlásili jakékoli narážky týkající se sexu či jiných oplzlostí.
Ale nejdůležitější je, že už týden se mi v hlavě rodil plán. Pamatujete si, jak jsem povídala o té otázce, která mě pořád pronásleduje? Proč? Zapomněla jsem vám říct ještě o jedné: Kdo? A to teď hodlám zjistit!
Internet je svět nepřeberných možností. S jeho pomocí můžete dělat spoustu věcí. Tak proč ne najít své rodiče?
Zadala jsem do vyhledávače klíčové slovo a ani ne po desetiminutovém hledání jsem narazila na zvláštní webovou stránku. Jejím administrátorem je jakýsi Bobb, který hned v úvodu píše: "Ahoj! Jsem Bobb a jsem sirotek, ale mám to štěstí, že jsem byl adoptován tou nej rodinou, kterou jsem si mohl přát! Ale! Je jasné, že nás, dětí a dospívajících bez rodičů, je ještě mnoho. Z vlastní zkušenosti vím, že každý z nás touží poznat své biologické rodiče. A proto jsem zřídil tuto stránku. Můžete tu nechávat vzkazy, věšet na nástěnku své fotky, hledat své příbuzné a pomoci někomu jinému. Nebo se tu můžete jen tak seznamovat a povídat si, sdělovat si své zážitky atd.
Bobb"
V duchu jsem zajásala. To je přesně ono! Jenom stačí sehnat moji fotku, napsat svůj popis a kdoví, jestli mě náhodou někdo nepozná. Jsem nadšená. Dalších pár hodin si chatuji s ostatními online přihlášenými, a když nás konečně po několika hodinách teta Majka vyhodí, moje první kroky směřují za Patrikem. Najdu ho ve společenské místnosti.
"Nazdár!" plácnu ho kamarádsky do hlavy. Milerád mi to oplatí. Chvilku se škádlíme, ale za chvíli ze mě vypadne otázka: "Nemohl bys mi někde sehnat foťák?"
"Za jak dlouho ho potřebuješ?" zeptá se po chvilce tajemným hlasem. Už jsem říkala, že Patrik je můj nejlepší kamarád?


29. 5. 2007
"Ahoj, jmenuji se Adéla Růžičková, je mi 16 let a žiju v dětském domově. Vím, že mé jméno je pravé, tzn. po mém biologickém tátovi a mámě. Vždy jsem chtěla vědět, proč mě odložili. Nic po nich nechci, nebudu (kdybych měla to štěstí a poznala je) jim vůbec nic vyčítat, ale pohání mě nejzákladnější vlastnost člověka - zvědavost. Pokud tedy někdo z vás zná mého tátu či mámu, budu moc ráda, když mi odepíšete. Předem děkuju! Áďa"
Tak. Spolu s mojí fotkou to pověsím na nástěnku a teď mi nezbývá nic jiného, než doufat…

19. 6. 2007
Po několika týdnech na mě konečně vyšel internet. Shodou okolností i na Patrika, takže teď sedíme vedle sebe. Jako první jdu na svůj email, jestli někdo…
Ne. Nic. Vztekle praštím myší a bouchnu do klávesnice. Moudrá, náš dnešní dozor, se na mě přísně podívá a sdělí mi podle ní důležitou informaci, že klávesnice a myš jsou křehké věci, do kterých se nesmí mlátit atd.
Jsem zklamaná. Moc. Slibovala jsem si kdesi cosi a ono zatím… Nic. Co jsem si sakra myslela? Pitomej net!
"Zkus se ještě kouknout na tu stránku s tím hledáním těch rodičů," poradí mi Patrik. Jen zavrtím hlavou. Pár minut jen koukám na modré pozadí a do očí se mi derou hořké slzy. Nakonec přece jen vyťukám příslušnou stránku. S nezájmem koukám na řádky textu a ani nevnímám jejich obsah. Jdu na nástěnku. Mezi spousty jiných fotek vyhledám tu svoji.
Počkat!
Otočím kolečkem myši nahoru. Tady jsem. A mám nějaký nový vzkaz!
"Milá Adélo. Nudila jsem se a jen tak surfovala na netu, a tak jsem našla tuto stránku. Projíždím vzkazy na této nástěnce, a když jsem narazila na tvůj, vyrazilo mi to dech. Jmenuji se Gábina Růžičková a je mi 16. Moje máma se jmenuje Adéla Růžičková a svého pravého otce jsem nikdy nepoznala, ale co si pamatuju, máma má přítele Petra Felta. Přikládám i svou fotku. Pokud jsem tě zaujala, napiš mi na email uvedený pod fotkou.
Gabča"
Pomalu počítám do deseti. Hluboký nádech a výdech. Patrik se podívá, na co tak zírám a vyjekne úžasem: "Vždyť to jsi ty!"
Má pravdu a zároveň nemá. Osoba na obrázku - vlastně jakási Gábina - mi je k nerozeznání podobná. Až na tvar účesu a oblečení jsme dokonale stejné! Tmavě hnědé oči, světlá pleť, úzké rty a malý nosík… Vlasy černé jako uhel… Není pochyb. Právě jsem našla své naprosto identické dvojče!
"Jseš v pohodě?" zeptá se Patrik. Já se na něj podívám, pusu dokořán otevřenou neschopná mluvit, a v příští vteřině ho objímám a jančím jako malé dítě nad houpacím koníkem. Má radost se snad ani nedá popsat. Našla jsem je! Konečně se dozvím, proč jsem v DNSu, kdo jsou mí rodiče, a dokonce mám sestru!!!
"Hej klid," směje se Patrik. "Přestaň tady tancovat a radši jdi tý svý nalezený sestře napsat maila, jo?"
"Jo!!!"

31. 6. 2007
Klídek Adélo, klídek… Říkám si dnes snad už posté. Dnes je konec školního roku. Fajn, to není nic výjimečného pro děti od nás z DNSu. Ale pro mě je dnešní den něčím zvláštním, protože… Dnes za mnou přijede má rodina! Pravá rodina! Jsem šťastná, přešťastná!!
Už je to tady. Čekám ve společenské místnosti a čas jako by se zastavil. Jsem tu sama. Hrozně se mi potí ruce a nesnesitelně mě škrábe v krku. Mám pocit, že omdlím.
"Adélo?" uslyším váhavý hlas za mnou. Najednou se bojím otočit, mám strach a chci utéct…
"Ahoj…" řeknu. Přede mnou stojí docela mladá a velmi pěkná žena. Rysy v obličeji má jemné, pleť bledší, rty úzké a vlasy… Bože můj, my jsme úplně stejné!
"Mami?" Jedno jediné slovo stačilo k tomu, aby se žena rozbrečela a objala mě. Tiskla mě k sobě a pořád dokola se mi omlouvala: "Adélo, promiň. Promiň za to, co jsem udělala. Byla to chyba, je mi to líto…"
"Pššš…" Snažím se ji utěšit. Usadíme se do křesel a žena začne mezi vzlyky vyprávět.
"Bylo mi čerstvých 16, když jsem se zamilovala do tvého táty. Byla to bláznivá láska, plná vášně. Oba dva jsme se bezmezně milovali a věřili, že je to navždy. Pak jsem ale zjistila, že jsem těhotná. Z minuty na minutu se mi zhroutil svět. Nechápej to špatně, ale měli jsme své sny, plány, nadějnou budoucnost… A s dítětem by to nebylo možné. Lukáš mě začal nutit, abych šla na potrat. Souhlasila jsem. Ale když mi pár minut před zákrokem sdělili, že čekám dvojčata, a ještě mi ukázali fotku z ultrazvuku…" Žena vytáhne z kabelky starou ohmatanou fotku. Horko těžko jsem na ni poznala dvě nezřetelná tělíčka. "Utekla jsem. Oznámila jsem Lukášovi, že čekám dvojčata a že si je nechám. Odešel ode mě. Žila jsem u svých rodičů a věděla jsem, že s jedním dítětem to bude těžké, ale se dvěma to nebude možné! Nezbývalo než dát jednu z vás k adopci." Žena se zajíkla. Schválně jsem na sobě nedala znát jakékoli emoce. "Bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě. Los padl na tebe, Adélko. Jenže několik měsíců poté jsem si našla jiného přítele, Petra, který začal se mnou žít, a když jsem se mu svěřila, že mám ještě jednu dceru, chtěl, abych si tě vzala zpátky. Jenže podle dokumentace si tě už někdo vzal!"
"Čas od času se stane, že mají bordel v papírech," procedím mezi zuby.
"Za 16 let neuplynul den, abych na tebe nepomyslela."
Pár sekund na sebe jen hledíme. Poté se na ženu - na moji mámu - vrhnu a obejmu ji. Pevně, jako bych ji už nikdy nechtěla pustit. Obě dvě se rozbrečíme.
"Tak co, nepůjdeme domů?" zeptá se mě (pořád si na to nemůžu zvyknout) máma.
,,Jo," řeknu, "jo, půjdeme domů."

A dětství je ztracené...

27. ledna 2008 v 22:15 Téma lidé

Židličku si přisunu,
vystoupám a nakouknu,
do míst, kde zrak můj dlouhou dobu
nespočinul.


Náhle a bez varování,
do očí mě udeří,
že už ve skutečnosti,
nejsem dítě.
Jsem dospělý.
Beru do rukou Puňťu,
mého pejska na hraní.
Od koho jsem ho dostala?
To už dávno nevím.
Černé puntíky ho nezachrání.
Už je v pytli.
A za ním letí další.
Filip, Rony, Jura,
kamarádi moji plyšoví.

Mé dětství…



Mizí…


V tom velkém pytli…
Už nejsem dítě,
ani puberťák.
Sladké a nádherné časy,
lehké a bezstarostné,
končí jak mávnutím kouzelného proutku.
A tak tam stojím,
na židličce přistrčené
a dívám se do prázdného koutku,
kde bývalo mé dětství uschované.
Teď na smetišti je.
Sbohem.
Slézám dolů,
na pevnou zeď.
Ne, již nejsem dítětem.
Tak vykročme k novým zítřkům.
Ať jsou lepší než ty minulé.
Amen!


---

Puňťa leží v pytli
a smutně sleduje,
jak jeho bývalá panička,
kráčí za svým osudem
nejistým.

V dospělém světě totiž
nikdo neví, jak to dopadne.
Přeje jí štěstí
a sobě také.
Bezdomovcův syn
si s ním ještě rád pohraje.
Tak tedy:
Buď sbohem!


Ač to tak nevypadá, co když se to blíží?

27. ledna 2008 v 13:46 Ostatní


Ač je leden, je ve vzduchu krásně cítit vůni nadcházejícího jara. Určitě to znáte. Jdete domů, třeba ze školy, a najednou vás to udeří a vy se prostě musíte zastavit a nasát tu vůni. Tiše nasloucháte zpěvů ptáků, cvrlikání vylézajících brouků z probouzející se země… Chvíli se rozhlížíte a až teď vás napadne rozhlédnout se pořádně a až nyní vidíte rašící trávu, rozkvétající pupeny na stromech, opatrné pohyby zvířat všude kolem. Sluníčko vám posvítí do obličeje a vy si zakryjete oči rukou, ale přesto máte nutkání se podívat do světelného kotouče, den ode dne více a více hřejícího. Postupně svlékáte vrstvy oblečení, až zůstanete jen v krátkém tričku a kalhotách. Rozbíháte se a s rukama nataženýma běžíte po cestě, která ještě nedávno byla pokrytá blátem. Místo čvachtavých kroků však našlapujete lehce a máte pocit, že létáte a celý svět patří vám.
Radost se tomu říká.
Ale kdo z nás tohle někdy udělal?
Nebo udělá?

Ač je květen, naše město vypadá pořád jako by byl chmurný prosinec. Hlavní město jednoho bezvýznamného státu v Americe naposledy poznalo něco jako sníh před šestatřiceti lety, od té doby zde nespadla jediná vločka zmrzlé vody. Celé dny jen prší. Vítr ohýbá stromy, které pod jeho náporem praskají a hrozí spadnutím na některého z kolemjdoucích. Těch je ale málo, k uzoufání málo. Všichni jsou zalezlí v kancelářích obrovských budov v centru. Lidé v tomto městě vstávají za tmy a za tmy se vrací domů. Na malé děti se dohlíží ve školkách a ve školách. Důchodci pomalu a nedůstojně umírají v chudobincích a v domovech pro důchodce.
Slunce už nemá pro koho svítit.
A tak nesvítí vůbec.

Pan Někdo

22. ledna 2008 v 19:06 Lidé

Nenávidím je! Nenávidím je všechny! Ještě zaplatí za všechno. Ano ano, za všechno. Ti blázni. Dnes poznají trest za své posměšky, za nadávky, které jsem musel den co den rok co rok snášet! Ano! Dnes se jim všem pomstím. Neměli, ne neměli mě ponižovat, neměli mě považovat za druhořadého, nehodného jejich přízně. Pche! Stejně bych ji nepřijal. Ne ne, já k nim patřit nemusím. K elitě. Ó ty krutý osude, budou si možná říkat. Ne, to nebude osud, to bude…
"Martine! Martine, slyšíš mě? Otevři ty dveře, Martine!"
Snaží se ke mně dostat, ale můj zámek jim to nedovolí. Ne ne, nejsem hloupý, víš, ne, nejsem, jsem pečlivý, připravil jsem se. Důkladně. Omluv mě na chvíli, musím zařídit ještě nějaké věci, spoustu, spoustu věcí…

Od obyčejného dřevěného stolu na jedné pražské koleji vstal mladý chlapec a došel ke skříni na druhé straně pokoje. Cestou musel přešlapovat odpadky rozeseté po celé podlaze. Knihy, časopisy, obaly od solených brambůrek, pak nějaké plechovky od piva, poslední čísla Lea a Penthousu… Do toho se ozývalo neustálé bušení na dveře. Avšak chlapec si ničeho z toho nevšímal. Došel ke skříni a dokořán ji otevřel. Natáhl ruku až úplně nahoru, chvíli tam šmátral a nakonec s úsměvem vytáhl kolt 35. + krabičku nábojů.
Vrátil se zpět ke stolu, usedl a pustil se do psaní. Psal pomalu a s rozvahou. Přesně sedmkrát ale psaní porušil a vložil sedmkrát náboj do komory. Při každém nabití zbraň potichu cvakla. Poté se opět dal do psaní.

Jmenuju se Martin. Studuji tady už 4 roky. Filozofii. Nenávidím filozofii.
(cvak)
Chtěl jsem být automechanik, motory mě přitahovaly už odmalička. Ale mí rodiče, mí zasraní rodiče ze mě chtějí mít Pana Někoho. Asi se divili, když jim včera Pan Někdo vtrhnul do ložnice, narval jim do huby upilovanou hlaveň od brokovnice a napral jim to do makovice!
(cvak)
Nenávidím to tu. Nenávidím. Už od prvního dne. Nikdy mě tady nikdo nepřijal. Nemám tady přátelé. Vlastně mám. Sedm malých kamarádů…
(cvak cvak cvak)
Neměli to dělat. Neudělal jsem zkoušky. Vyhodili mě. Já jsem ale Pan Někdo, mě nemůžou vyhodit! Všichni se mi smějou. Každý, i ten blbej vrátný! Už se těším, až mu ten jeho úsměv ještě více rozšířím od ucha… k uchu. K uchu. K jakýmu uchu?
(cvak)
Kamaráde, ty si poslední. Musím tě do té malé komory rychle nacpat, chtějí mi vyrazit dveře, myslí se, že ležím na zemi zfetovaný, zhulený či ožralý, ale já ne, já jsem přece Pan Někdo!
(cvak)

Chlapec odhodil bez zájmu propisku do kouta a s ledovým klidem pozvedl pistoli ráže 35. Došel ke dveřím, usmál se, dlouhé rezavé vlasy mu spadly do čela.
(Pan Někdo cvak cvak Pan Někdo)
S trhnutím otevře dveře a skočí o chodby. Stačí napočítat 4 chlapy a pak začne pálit. Poznává Petra Svobodu, studenta třetího ročníku, s nímž chodil na psychologii, několikrát mu půjčoval poznámky. Chladnokrevně ho zabil jednou ranou do hlavy. Hned vedle dveří stojí profesor Jón, nejhorší profesor všech dob. Pic ho do břicha!!
(Jo Pan Někdo lidi Pan Někdo pic cvak pic cvak!)
Martin se usmál. Krabička s náboji byla skoro plná. Zásoba pochodujících terčů ještě dlouho nevyčerpatelná.
Jo to je Pan Někdo.

Barová židlička

21. ledna 2008 v 21:46 Téma láska

Barová židlička je svědkem.
Svědkem té události.
Která pohnula ti žlučí.
Pohnula a ponoukla tě k činu.
K činu ze zloby.
Zloby z nenávisti.
Z nenávisti k té holce.
Holce co tě využila.
Využila a odkopla.
Odkopla pryč od sebe.
A teď se baví s tím floutkem.
Floutkem, ještě malým ptáčetem.
Ptáčetem, co zrovna vylétlo z hnízda.
A usídlilo se v hnízdě novém.
Ve tvém.
Vlastně už ne.

Ale ale, snad nejsi nasranej?
Kam to jdeš?
Stůj!
Nech ho bejt!

Barová židlička,
stojí na zemi.
Němý svědek události,
co odehrála se před tolika dny,
kdy čin ze zoufalství,
zloby,
lásky a nenávisti,
zapříčinil tolik smutku,
tří lidí,
tebe, jí a jeho.


Ty strávíš svá nejlepší léta života ve vězení.
Ona vyčítat si to bude ještě dlouho,
dokud to neodezní.
On už nebude nic,
jelikož leží pár metrů pod zemí.

Nikdo o tom již neví,
jen já,
stará barová židlička,
opřená o pult,
jsem jen němý svědek událostí.

"Jaký jsem?" pro Catherrine

21. ledna 2008 v 20:53 Speciál
Drabble pro Caty...

Návštěvní kniha

20. ledna 2008 v 23:07 ~NÁVŠTĚVNÍ KNIHA~
Byla bych ráda, kdybyste sem psali vše, co máte na srdci, co mi chcete sdělit apod... Třeba by mě zajímal váš názor na mé obrázky... Nebo jak se vám líbí moje povídky, básně, design, sem tam snesu i nějakou tu reklamu... Pište, diskutujte, budu jen ráda! :)
Mixie

Pohledy tří zúčastněných

20. ledna 2008 v 22:31 Téma lidé

Pohled první
Nemáš šanci, kamaráde,
jen co noha nohu mine,
tváří k zemi budeš ležet,
tělo cukat v posmrtné křeči
se jen bude!
Koukni se mi do očí,
příteli,
toť jsem já, tvůj vrah!
Stačil ses otočit,
tak střelil jsem tě,
pif paf!
Mno?
Co s tím chceš dělat?
Pohled druhý
Šel jsem jako každý večer,
zaběhat si pro zdraví,
parkem vzal jsem cestu svoji,
odskočil si do křoví.
Chladná ocel zastudila
tvář potem se orosila
ruce zved´ jsem ve strachu,
abych neskončil v prachu
a v bolesti.
"Peníze!"
"Nemám je!"
Chlap se nasere.
Já se otočím.
Šedá kulka olovná
projede mou lebeční kostí.
Pohled třetí a jistojistě poslední
Sedím si v klídku ve své komůrce,
znuděně koukám na televizní onuce,
ruce si protáhnu, zívnu a ulehnu.
Spím ve své železné postýlce.

Cvaky cvak,
ale né,
musím vstávat do práce.
Ok šéfe, hned jsem tam,
nespěchej, já rychlá jsem,
tak už ležím,
pospěš si.
Juchů!
Letím!
Škoda, že jen pár chvil.
A jejda, kde to jsem?
Teplíčko tu je.
Růžové a měkké, tady se mi líbí.
A dokonce i s výhledem ven!
Jo jo, není nad mozky mrtvých lidí…