A dětství je ztracené...

27. ledna 2008 v 22:15 |  Téma lidé

Židličku si přisunu,
vystoupám a nakouknu,
do míst, kde zrak můj dlouhou dobu
nespočinul.


Náhle a bez varování,
do očí mě udeří,
že už ve skutečnosti,
nejsem dítě.
Jsem dospělý.
Beru do rukou Puňťu,
mého pejska na hraní.
Od koho jsem ho dostala?
To už dávno nevím.
Černé puntíky ho nezachrání.
Už je v pytli.
A za ním letí další.
Filip, Rony, Jura,
kamarádi moji plyšoví.

Mé dětství…



Mizí…


V tom velkém pytli…
Už nejsem dítě,
ani puberťák.
Sladké a nádherné časy,
lehké a bezstarostné,
končí jak mávnutím kouzelného proutku.
A tak tam stojím,
na židličce přistrčené
a dívám se do prázdného koutku,
kde bývalo mé dětství uschované.
Teď na smetišti je.
Sbohem.
Slézám dolů,
na pevnou zeď.
Ne, již nejsem dítětem.
Tak vykročme k novým zítřkům.
Ať jsou lepší než ty minulé.
Amen!


---

Puňťa leží v pytli
a smutně sleduje,
jak jeho bývalá panička,
kráčí za svým osudem
nejistým.

V dospělém světě totiž
nikdo neví, jak to dopadne.
Přeje jí štěstí
a sobě také.
Bezdomovcův syn
si s ním ještě rád pohraje.
Tak tedy:
Buď sbohem!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Catherrina Catherrina | E-mail | Web | 28. ledna 2008 v 13:33 | Reagovat

Zvláštní to číst...

Docela to se mnou zamávalo. Sice ještě nejsem dospělá, ale je pravda, že některý roky se už prostě nevrátěj...

Moc se mi to líbilo!=)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama