Balada o dívce z Lidic

2. ledna 2008 v 1:54 |  Téma lidé

Slunce už vyšlo vysoka na nebe,
paprsky jeho ozařují zem,
po níž kráčí polem jetele
dívka,
jejíž jméno je líbeznější
než ten nejkrásnější sen.

(Už kráčí za svým osudem.)
Vítr povznáší její smích,

posílá ho k cíli její cesty,
do školy,
kam poslána byla,
aby se v životě uplatnila.

(Její život však měl skončit jinak.)

Třída velká zdála se jí,
pravdu děla,
vždyť nejmíň šedesát dítek v ní,
byť každé věku jiného,
a učitele tu jediného,
co učí látku za mrzký plat podkoního.

(Ha! Ale že nastala od té doby změna!)

Dívenka naše, toť malý Einstein!
Chytrost pobrala plnými hrstmi a ještě kapsy vycpala,
čísla i písmenka si rychle pamatovala,
avšak blížila se pohroma.

(Škola se do zániku řítila,
aniž by o tom věděla.)

Slunce se přehouplo přes poledne,
pomaličku k zemi se sklání,
Oči zavírá před blížícím se
vražděním a vypalováním vesnice,
již kdysi pokřtili jménem Lidice.

(Slyšeli jste o ní přece.)

Náhle, znenadání,
vtrhli sem vojáci,
krutí a nelítostní, s jediným přáním,
pomstít smrt, a to co nejvíce!
Už jsou všude, v každém domě,
nikdo se neubrání, už je vypalují,
kostel, faru, ulice a nyní jdou na to poslední,
v čem se ukrývají děti,
do školní instituce.

(Kdo je v bezpečí? Včera i dnes? Nyní?
Jsou bezpečné naše lavice?)

Křik, pláč, výstřely.
Panika zachvátí dívenku,
co je první den ve škole, ona má myšlenku,
že konec světa tu a čerti za dveřmi.

(Lidice, vypálená vesnice, vzpomene si někdo?)

Sluníčko zapadlo za obzor kopců
posetých smrky.
Zvířata utichla v němé hrůze z masakru
a prolité krve.
Dým stoupá k večerní obloze.
Z lidické školy zůstal jen ohořelý zbytek
jedné růžové střevíce.
(Dozvíme se někdy jméno té, jíž schází v hrobě růžový střevíček?)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama