Bez výčitek roztrhané srdce

2. ledna 2008 v 0:44 |  Láska


Chtěla bych se vám svěřit se svým příběhem, jenž je tak čerstvý, že z mých hlubokých ran na zápěstí ještě stéká pár pramínků krve. Ale hlavně se potřebuji vypsat, vypovědět svůj bezvýznamný příběh z mnoha, tak podobný a stejný jako těm, které pořád slýcháme a čteme. Chci vysvětlit svůj čin.
Už od přírody jsem byla vždy spíše taková uzavřenější, než jsem někomu uvěřila anebo si ho pustila k tělu, trvalo to dlouho. Jenže pak mě jednou kamarádka seznámila s Jirkou. Nebyl ničím vyjímečný. Normální pohodář, s nímž se výborně kecalo snad o všem. Zalíbil se mi hned na první pohled. I jemu jsem nebyla lhostejná. Dlouho jsme si psali SMS, flirtovali jsme spolu a vypadalo to nadějně. Jaké bylo mé překvapení, když jsem prvního září nastoupila do nové školy a Jirka stál ve třídě čtvrtého ročníku.
Třída se zdála super, bezva kluk ve čtvrťáku… Vznášela jsem se v oblacích. Avšak čím více jsem byla vysoko, tím horší byl dopad na tvrdou rozblácenou zem.
"Normálně si představ, že si píšu s jedním klukem ze čtvrťáku!" překvapí mě jedno ráno má spolužačka, s níž sedím v lavici. "A vypadá to nadějně!" dodá ještě.
"A jak vypadá?" vyzvídám.
"To nevím, zatím si píšeme jen po ICQ."
Ze srdce ji přeju jen dobré. Vím, že je to také takový introvert, možná až moc. Málo kamarádek, ještě méně kamarádů, většinu svého volného času stráví u počítače…

Jako každé ráno i dnes jdu nejdříve na "ranní cigárko" za garáže.
"Ahoj Marti, víš, že Nela chodí s Jirkou?" Zatočí se se mnou svět a musím se opřít o zeď. Zhluboka dýchám, před očima mám mžitky. Cigareta v mé ruce je úplně rozmačkaná. Celý den ve škole prosedím v lavici, nevycházím ven ze třídy, abych ho náhodou nepotkala. S Nelou se nebavím a ona se jen diví. To mě zraňuje nejvíc. Viděla, když jsem si do sešitů kreslila zamilovaná srdíčka s Jirkou uprostřed. Slyšela, když jsem o něm básnila, jak je úžasný a krásný… Celý den se Jirkovi úspěšně vyhýbám. Ale když jdu na oběd, vidím ho před sebou. Ne jeho, ale je. Drží se za ruce, zamilovaně na sebe hledí a nikoho kolem sebe si nevšímají. Projdu kolem nich a Jirka se na mě jen letmo podívá. Ani mě nepozdraví.
A teď sedím u klávesnice, hořké slzy mi padají z tváří a krve se mi už ani nedostává. Mžitky před očima se mi dělají znova. Nemohu dýchat ani pořádně psát… Je mi špatně… Zápěstí mě nesnesitelně bolí…
Svěřila jsem mu svoje srdce a on jej bez výčitek roztrhal. Snad si jednou vzpomene, že mohl zachránit jeden bezvýznamný mladý život jedné bezvýznamné mladé holky, která si kvůli lásce a zradě podřezala žíly a zemřela na vykrvácení, když se snažila vypsat ze svého trápení, jenž se nedá vyjádřit slovy.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vallie Vallie | Web | 7. ledna 2008 v 17:18 | Reagovat

Ale jo, je to hezký, ale poté, co jsem si včera četla povídku "Ani nejmenší závan viny", řekla bych, že je to hodně podobný. Obojí je to o holce, kterou zradil kluk a ona se kvůli tomu zasebevraždí...

2 Mixie Mixie | Web | 7. ledna 2008 v 17:20 | Reagovat

mno jo... ten příběh je totiž hodně autentický (až na ten závěr)... člověk se potřebuje nějak vypsat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama