Nebezpečný instinkt - 1. kpt

17. ledna 2008 v 22:12 |  Nebezpečný instinkt



Rozhodla jsem se vám svěřit se svým příběhem, který začal před sedmi lety. Byla jsem tehdy malá čtrnáctiletá holčička, naprosto netknutá okolním zlým světem. Malá, hubená a nevýrazná holka, naprosto nevybočující z řady. Kéž by to tak zůstalo. Bohužel, svůj osud se nedovíme, říká staré přísloví, jež jsem si speciálně pro svoji zpověď vymyslela. Ale o tom, že bychom se o jakémkoli jiném osudu nic nedověděli, staronové přísloví mlčí.

Bydlím s rodiči na takové samotě u lesa, daleko od lidí a města, jen s pár starousedlíky, takže tu nemám moc kamarádek, jen ty ve vzdálené škole. A tak svůj volný čas trávím kolem našeho rodinného domu, chozením do lesa a na další tajemná místa. Mám jedno oblíbené. Kousek za domem je v lese skupinka malých skal. Krásně se na nich sedí a přemýšlí. Většinou tam chodím, když jsem rozčilená nebo když si potřebuju něco důležitého promyslet.
A ten den jsem byla vytočená na tu nejvyšší míru! Porafala jsem se se svojí hodně dobrou (a skoro jedinou) kamarádkou, a i když jsem měla pravdu já, ona to neuzná a neuzná. Šlo sice o takovou hovadinu, ale tady to nebudu řešit.
Takže v ten osudný den, kdy všechno začalo, jsem znovu usedla na mou skalku. Ležím na zádech a koukám jen tak do nebe. Přemýšlím o všem různém a pomalu se mi začnou klížit oči. Pak si jen pamatuji, že když jsem se probudila, vznášelo se nad mojí hlavou nějaké podivné světlo. Mělo tvar koule a bylo asi půl metru nade mnou a vyzařovalo silné namodralé světlo. Koule nevydávala teplo, spíše jen chlad. Vyděsila jsem se tak, že jsem nebyla schopná se pohnout. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela a dívala se na tu věc. Vím jen, že po nějaké době jsem začala slyšet hlasy. Hlasy lidí, kteří šeptali. Nejdříve jsem je slyšela zdálky, ale pak byli blíž a blíž…
Nakonec to byl takový hluk, až jsem si musela zacpat uši. Hlasy tu zůstaly a pořád jen šeptaly nesmyslné věty, kterým jsem nerozuměla. Všichni mluvili navzájem a snažili se mi něco důležitého sdělit.
"… a ještě řekni Monice, že…"
"Na půdě pod prknem…"
"… nenávidím ji, nenávidím…"
"Moje dítě, kde je moje…"
"Zabil jsem nás! Zabil…"
Svíjela jsem se a prosila Boha, aby zastavil tu hrůzu. Hlasy se mi zarývaly do hlavy a nabíraly na intenzitě. Pohled mi sjel na kouli, která byla na stejném místě jako předtím. Spíše jen instinktivně jsem vzala spadlou větev a ohnala se po ní. Větev projela koulí jako máslem. Rozpůlila se na dvě půlky a pomalu začala mizet. Hlasy bylo slyšet už jen zdálky. Ale čím více se vzdalovaly, tím více jsem upadala do dalšího spánku. Neměla jsem sílu vzdorovat, a tak jsem se "tomu" podala. Poslední, co si pamatuji, byly jen velké červené planoucí oči. Zlé oči.
Vzbudila jsem se až v nemocnici.

"Mami?'" Po probuzení na mě čeká jedno překvapení za druhým. Ležím na nemocniční posteli s hnusným bílým povlečením, které smrdí dezinfekcí, a u mého lůžka sedí má matka. Aby bylo jasno - my dvě se máme navzájem rádi asi jako malé roztomilé koťátko (to mám být já) a velký hnusný odpudivý buldok (má matka). Takže pohled na moji uplakanou mámu mě doslova šokoval.
"Kristýno! Ach Kristýno, jak ti je? Co si to prováděla?" Nechápavě na ni zírám a snažím se rozpomenout, co se to vlastně stalo. Pak si vzpomenu na hlasy a otřesu se. Matka si toho všimne, sedne si ke mně a obejme mě. Překvapivě zjišťuji, že mě to uklidňuje.
"Jak jste mě našli?" zeptám se.
"Když si se tak dlouho nevracela, poslala jsem Alexe, aby Tě našel. Prý si ležela na nějaké skále, nehýbala se a skoro nedýchala. Zavolali jsme doktora, ale ani ten si s tebou nevěděl rady. Poslali tě na RTG, mamoskopii nebo jak se to říká a plno různých řečí, ale jen jim vyšlo, že jsi skoro nejzdravější pacient, kterého tu kdy měli."
Zpracovávám nové informace. Jsem zmatená.
"Jak dlouho už tu jsem?" teď má matka vzdychne opravdu, opravdu zhluboka.
"Dva…" začala a pak se odmlčela.
"…dny?" řekla jsem s nadějí. Máma zavrtěla hlavou.
"Týdny?" Další zavrtění hlavou.
"Měsíce?" Začínám panikařit.
"Proboha, tak jak dlouho tady jsem?" vykřiknu, když matka dlouho neodpovídá.
"Roky." Svět se se mnou zatočil. Dva roky! Dva roky tady ležím na posteli. Přišla jsem o svá nejlepší léta mládí. Přišla jsem o svoji oslavu patnáctých narozenin. Přišla jsem o všechno.

Dlouho jsem se z toho šoku vzpamatovávala. Pár dní jsem jen ležela a skoro nic nevnímala. Zeptala jsem se matky, jestli za mnou chodili nějací kamarádi. Prý ze začátku tu párkrát někdo byl, ale po dvou týdnech to vzdali. Čekala jsem to. Už jsem nepřemýšlela o hlasech a o té podivné kouli, i když jsem podvědomě věděla, že mé kóma s tím souvisí. Ale doktoři byli nekompromisní a donutili mě vylézt z postele. Jelikož jsem se tak dlouho nehýbala, mé tělo ztuhlo a trvalo dlouho, než jsme zase rozhýbala všechny končetiny a tak. Asi pátý den po mém probuzení jsem dostala na pokoj spolubydlící.

"Tak Týno, tady ti vezu tvoji novou spolubydlící." Ve dveřích se objevila mladá sestřička, která mi hodně pomáhá, povídá si se mnou a hraje karty. Prostě moc milá holka. Před sebou tlačí vozík, na němž sedí mladá, snad dvacetiletá dívka. Krátké hnědé vlasy, trošičku větší nos a smutné, hodně smutné oči. Na mě se ani nepodívá, kouká do země a žmoulá si prsty. Andrea (tak se jmenuje ta sestřička) jí pomůže do postele a nechá nás o samotě.
Nevím, jak mám začít, seznamování mi nikdy moc nešlo, jsem hrozně nesmělá, ale tak nějak cítím, že ta holka má problémy. Nasadím tedy svůj nejupřímnější úsměv a snažím se s ní zapříst rozhovor.
"Ahoj, já jsem Kristýna, ale můžeš mi říkat Týno, je to kratší," řeknu vesele a čekám na odpověď. Dívka nic neřekne, dál upírá své oči na bílé povlečení své postele. Pokračuji tedy.
"Dobře, nemusíš mi říkat, jak se jmenuješ. Můžeš mi to říct později. Co se ti stalo, že jsi tady?" Zase nic. Jsem trošku naštvaná. Mám pokračovat s jednostrannou konverzací a doufat, že se dočkám odpovědi, nebo ji mám nechat být? Rozhodnu se pro první možnost.
"Hele, já vím, že mi nemusíš a asi ani nechceš nic říkat, ale vypadá to, že budeme spolu pár dní, tak bychom si mohli povídat, ne? Víš, pro mě by to hodně znamenalo, docela dost dlouho jsem tu možnost neměla," řeknu trpce. Asi tón mého hlasu dívku obměkčil. Zvedla hlavu a podívala se mi do očí.

V tu chvíli se mi před očima začaly míhat jakési obrázky. Bylo to jako pomalé promítání políček filmu.
Nejdříve jsem viděla moji novou spolubydlící, jak leží na porodním sále a z plna hrdla křičí. Kolem ní doktoři viditelně unavení.
Další políčko. Na stole leží znetvořené miminko. Na malém krčku maličkého tělíčka sedí nepřirozeně deformovaná hlava. A výraz obličeje? Ten pohled mě bude provázet do konce života.
Další políčko. Matka chce vidět svoje dítě. Je neodbytná, a tak jí ho ukazují. Matka se hroutí, dítě umírá.
Další políčko. Nemocniční lůžko, na kterém leží matka. Nedýchá. Vedle ní na stolku prázdná tabla od léků.
Další políčko. Déšť. Hřbitov. Dva čerstvé hroby. Malý a velký. Dětský pláč v pozadí toho všeho.

"Ehm, Týno?" Zrychleně dýchám a zděšeně se koukám na dívku ležící na vedlejším lůžku. Co to bylo? To se mi zdálo?
"Co se stalo tvému dítěti?" Otázka mi vyklouzne náhodou. Dívka se zarazí, potom zbledne. Pokud jsem v ní vzbudila zájem o rozhovor, tak se rychle ztratil. Obrátila se na druhý bok a již se na mě nepodívala. Za chvilku jsem uslyšela tichý pláč.

Celou noc jsem přemýšlela o podivné "vizi". A byla to vůbec vize? Byl to osud mé spolubydlící? A jestli ano, proč jsem ho viděla? K ránu jsem konečně usnula neklidným spánkem. Ve snách mě pronásledovaly obrovské ohnivé koule, z nichž každou chvíli vystřelovala chapadla, která mě obmotávala a dusila. Z nočních můr mě probudil hlas Andrey.
"Slečno Bulířová!! Slečno Bulířová!!" Mladá sestřička stojí u lůžka dívky a lomí rukama. Stojí mi ve výhledu, takže nevidím, co se stalo. Okamžik na to jsou tu lékař a pár sester. Doktor už jen konstatuje smrt. Konečně mi byl umožněn pohled na mou spolubydlící. Tlumeně vyjeknu. Dívka ležela a vypadala přesně tak jako v mé vizi! A vedle na stole… Vedle na stole leží prázdná tabla od tabletek. To není možné! Já viděla její smrt…

Zanedlouho mě z nemocnice pustili. Ještě před odjezdem jsem si popovídala s Andreou, během mého pobytu v nemocničním ústavu se z nás staly dobré kamarádky. Mimo jiného padla řeč i na sebevraždu mé spolubydlící. Zeptala jsem se Andrey, co se jí vlastně stalo, proč si vzala život. Odpověděla přesně tak, jak jsem čekala: "Dana Bulířová u nás porodila dítě, ale její holčička byla znetvořena a brzy po porodu zemřela na deformaci mozku. Dana to nesla samozřejmě špatně. Jiný důvod pro její čin nevidím.''
Doktoři mi nedovolili školní docházku, prý musím hodně odpočívat, takže do školy nastoupím až příští rok. Ani ven nemůžu. Můj život ale jinak pokračoval ve stejných starých kolejích, na kterých jsem před dvěma roky "vykolejila", jen s tím rozdílem, že už mi je šestnáct, a tudíž jsem velká holka, která se už nesmí chovat jako malý puberťák. Bože, už mluvím jako má matka! Mimochodem, vztahy s ní se nijak zásadně nezlepšily. Takže jediným mým zájmem se stala má vize.
Nepřemýšlela jsem už o ničem jiném, ale doufala jsem, že to byla jen nějaká "náhoda" a že už se to nestane. Až jednou…

Hraji na počítači Spider Solitaire, je odpoledne a nudím se jako vždy. Můj pohled zabloudí z okna ven a vidím, že před domem stojí stará ojetá škodovka. V duchu zasténám.
"Týno, je tu paní Kopalová, běž ji uvítat a já mezitím zaběhnu pro knížky!'' zakřičí na mě matka a běží na půdu. Paní Kopalová je postarší dáma (a zároveň naše sousedka) ser zálibou v romantických Harlequinkách. To jsou krátké příběhy o Ní a o Něm, jak se do sebe zamilují, jak spolu ale nemůžou být, ale na konci se dají vždy dohromady. Ale to už na dveře klepe a vzápětí vchází malá babka a hned mě začíná pusinkovat.
"Božínků, ty jsi tak velká! Za ty roky si neuvěřitelně vyrostla. Všichni jsme měli o tebe ohromný strach, modlili jsme se za tebe, ale díky bohu to dopadlo dobře…" Stará paní mluví dál, ale já už ji ani neposlouchám. A v jednu chvíli se jí podívám do očí.

Už zase se mi před očima odehrává film. Poprvé vidím paní Kopalovou, jak sedí u stolu, je zpocená a třese se.
Podruhé se ovívá novinami. Zatočí se jí hlava a upadne na zem. Je v bezvědomí.
Potřetí se paní Kopalová chytne na místě, kde je ukryté srdce a tvář se jí zkřiví bolestí. Umírá.
Počtvrté vidím hřbitov a malý hlouček plačících lidí. Náhrobek s fotkou stařenky…

"Kristýno, holčičko, je ti dobře?"
"Ehm, ano, promiňte, ale… Potřebuju si odskočit!'' dostanu ze sebe těžce a běžím na záchod. Motá se mi hlava a píchá mě u srdce. Je mi mdlo a mám pocit, že omdlím. Už to tu bylo zase! Zase ta vize! Zhluboka dýchám a snažím se uklidnit. Za pár minutek slyším odjezd auta. V tu chvíli si uvědomím, že jsem paní Kopalovou viděla naposledy.

A skutečně, druhý den ráno jsem se dozvěděla, že stará babička dostala v noci infarkt, který nepřežila. Dost to se mnou otřáslo. Nevěděla jsem, co mám dělat, jestli se mám někomu svěřit… Tak jsem udělala to samé, co předtím-neřešila jsem to a začala žít dál.
Za pár měsíců jsem od lékařů dostala dobrou zprávu. Mohla jsem zase nastoupit do školy. Do deváté třídy základní školy. Těšila jsem se a zároveň bála. Ale skutečnost předčila moje očekávání. Novou třídou jsem byla přivítána úplně fantasticky a hned jsem si našla přátele a na své vize jsem už málem zapomněla. Ale bohužel ne na dlouho…
"Týnko, Týnko, nemáš prosím tě úkol z němčiny? Prosím, závisí na tom můj život a prospěch!!'' přisupí za mnou Martina, moje nejlepší kamarádka a já jí ochotně podávám sešit s potřebnou gramatikou. Marťa si kecne vedle mě, a zatímco opisuje, stíhá mi popsat své krásné rande s Patrikem.
"A Marti, nechceš u nás zítra spát? Jako ze soboty na neděli, co říkáš? Uděláme dámskou jízdu!!'' přeruším její dlouhý monolog.
"Jasně, proč ne!'' souhlasí a dál popisuje Patrikovu kráásnou postavu. Ach jo…

Je sobota pozdní večer. Ležíme s Marťou na rozkládacím gauči a čteme si horory z jednoho dívčího časopisu. A pořád se smějeme těm pitominám, co tam jsou některé holky schopny napsat! Ale za chvíli, když Martina čte další příspěvek, ztuhnu.
"... no a pak se nade mnou objevila nějaká modrá koule a já jsem upadla do bezvědomí. Za pár minut nebo snad hodin jsem se probudila. Všechno se zdálo v pořádku. Ale až do doby, než jsem potkala známou své mamky, Když jsem se jí podívala do očí, viděla jsem její smrt! Druhý den jsem zjistila, že opravdu zemřela tou smrtí, kterou já jsem viděla!''
Dále jsem moc neposlouchala. Příběh končil upozorněním, aby se nikdo ze čtenářů nesnažil vyvolávat Satana. Marťa vycítila změnu v mém chování, takže jsme šli brzo spát. A hned zítřejší ráno jsem sedla na internet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Catherrina Catherrina | E-mail | Web | 18. ledna 2008 v 18:44 | Reagovat

Proboha! Tak to je jedna z věcí, který by sem nikdy nechtěla zažít!!!

Napsaný je to ale moc hezky, hned si jdu přečíst pokráčko.=)

2 Smilesy Smilesy | Web | 7. února 2009 v 11:34 | Reagovat

Páni!Ty umíš moc pěkně psát povídky=)Mnohem líp než já;)Ale pár chybiček se tam najde:D Vlastně pokaždé ty stejné.Když se píše hovor a někdo něco říká tak se začíná dvěma čárkama ,, a něco se napíše např. ,,Ahoj" a zakončí "

Celá věta:

,,Ahoj," - ta čárka před " tam musí být.

,,Ahoj,"řekla jsem, ,,Ahoj," řekne a usměje se.

Třeba tak nějak:D

3 Mixie Mixie | Web | 7. února 2009 v 16:25 | Reagovat

Nezačíná dvěma tečkama, ale uvozovkama :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama