Nebezpečný instinkt - 2. kpt

17. ledna 2008 v 22:15 |  Nebezpečný instinkt



Pamatuji si, jak jsem tehdy zoufale sjížděla všechny internetové stránky a hledala jakoukoli zmínku o té dívce, která napsala ten příspěvek. Jediné pojítko k ní bylo jen její jméno a věk: LENKA, 14 LET. Po pár hodinách jsem získala to, co jsem potřebovala. Její adresu. Hlavně jedno slovo mě tam zaujalo a které všechno zkomplikovalo: Praha-Bohnice.

"Dobrý den, přejete si?'' uvítala mě mladá žena ve vestibulu psychiatrického ústavu.
"Dobrý den. Přišla jsem za Lenkou Doležalovou. Můžete mi prosím říct, na kterém je pokoji?''
"Jste příbuzná?''
"Kamarádka.''
"Aha,'' mladá žena se přestala usmívat. "Tak to bohužel nepůjde, za pacienty může jen nejbližší rodina.''
,,Ano, já vím,'' řekla jsem a bleskurychle jsem si začala vymýšlet. ,,Víte, Lenka byla… Vlastně je moje velmi dobrá kamarádka. Velice dlouho jsme si dopisovaly, ale před nějakou dobou se Lenka odmlčela. Když jsem jí volala, vzala to její matka a řekla mi, že leží tady. Nikdy jsme se neviděly, ale i přesto si jsem stoprocentně jistá, že mě ráda uvidí a pozná. Také si myslím, že by jí mohla moje návštěva pomoci, co jsem slyšela, moc lidí za ní nechodí. Určitě si musí připadat hodně osamělá.'' Pouštím se na tenký led. Teď všechno zaleží jen na soucitu recepční. Umožní starým kamarádkám setkání nebo ne?
Žena se zatvářila skepticky. Moje naděje začala pomalu pohasínat. Ale pak se usmála.
"Dobře, můžete za ní. Ale ne na moc dlouho!''
"Děkuji vám!'' zářivě jsem se usmála. Žena mě vedla dlouhými úzkými chodbami, až jsme se zastavily před jedněmi dveřmi z mnoha. Skvělo se na nich číslo 439.
"Tak prosím. Za půl hodiny přijdu,'' otevřela mi, já jsem vešla dovnitř a dveře za mnou zase zaklaply.
Ze všeho nejdříve jsem si všimla stolku, dvou židlí, postele a malého zamřížovaného okna. U vypolstrované zdi v koutě seděla v tureckém sadu hubená vyčouhlá dívka. Oválný obličej jí rámovaly černé zplihlé vlasy. Z pohublého obličeje na mě vyděšeně koukaly nepřirozeně velké modré oči. V nich měla dívka vepsány roky hrozného utrpení.
Pomalu k ní jdu. Lenka zaleze pod stůl.
"Ahoj Lenko,'' přátelsky ji pozdravím a sednu si k ní pod stůl. Hledíme si do očí. Ani nedutám. Na okamžik se Lenka plaše usměje.
"Já jsem Kristýna.''
Lenka ke mně náhle přiskočí, div že se nebouchne hlavou o stůl.
"Pšt!'' šeptne mi. Prohlíží si mě a já ji nechám.
"Já taky,'' zašeptá mi vystrašeně.
"Já vím. Chci od tebe pomoct.''
"Já taky.''
"Ale já netuším jak,'' řeknu a vylezu zpod stolu. Sednu si na jednu ze židlí a čekám.
"Já taky ne.'' Lenka též vyleze. Jde ke stolku a vytáhne papír spolu s pastelkami. Rozhlídne se do všech stran a začne malovat. Jsem trpělivá a čekám. Mezitím přemýšlím, proč se Lenka pomátla. Co jí k tomu dovedlo? Jak ví, že mně se děje to samé co jí? Pomůže mi? A co když ne?
Za pár minut mi Lenka podstrčí papír. V nesouvislém shluku barev s obtížemi poznávám modrou kouli, rakev a postavičku ve svěrací kazajce. A veliký otazník. A nad tím vším veliké červené planoucí oči. Zlověstné oči.
,,Takže to je můj osud? Dopadnu stejně jako ty?'' obrátím se na Lenku se slzami v očích. Na chviličku, malý okamžik, setinu sekundy, ji v očích zasvítí jakoby malé světýlko. Na okamžik, který většina z nás vůbec nepostřehne, se smutně usměje a její ústa pronesou naprosto normálně větu nebo spíše jen slovo: ,,Ano.'' Ale záhy se vrátí zase do stavu netečnosti a apatie.
"Proč?'' vzlyknu.
"Tak slečno, je mi líto, ale už jste tu přes půl hodiny, budete muset jít,'' ozve se za mnou. Vzdychnu. Jdu k Lence a pevně ji obejmu.
"Nedělej to! Třeba najdeš způsob, jak to ukončit,'' prosí mě Lenka znovu normálním hlasem. Pousměji se. Rezignovaně odcházím. Naposledy kouknu na Lenku, ale ta sedí na židli a kouká se na zem. Na kratičkou chvíli se mi podívá do očí.

Je to tu zase. Začíná se odehrávat film o smrti jedné mladé dívky.
První dějství. Můj odchod. Lenka jde ke stolku.
Druhé dějství. Na provazu z povlečení uvázaném na vysoké posteli visí dolů na podlahu chroptící děvče.
Třetí dějství. Zsinalou mrtvolu objeví sestřička. Jekot. Poplach. Rty mrtvoly se usmívají.
Čtvrté dějství. Slunce. Jasno. Ptáci zpívají své ptačí písně. Na čerstvém hrobě raší sněženky.

Dveře zaklaply a já věděla, že Lenku jsem viděla jako poslední naživu.
Od té doby to se mnou šlo špatně. Jenom cestou domů jsem viděla tři smrti. Ale nikomu z budoucích nebožtíků jsem nic neřekla. Měli by mě za blázna a já bych se brzy ocitla na stejném místě jako Lenka. Zkoušela jsem s tím žít. Bylo to těžké a stálo mě to hodně přemáhání a lhaní.

"Crrrr!!!''
"Zvonek zvoní, škola končí, po schodech se běží…'' prozpěvuji si známou písničku a zvednu sluchátko telefonu.
"Ahoj Kristýno, tady je Martina, nechceš jít ven?''
"Jasně!'' odpovím nadšeně. Dnes jsem neměla ještě žádnou vizi, a tudíž mám dobrou náladu. Pozvání tedy přijmu, i když tím vědomě riskuji.
"Ahoj!!!'' zakřičím, zezadu se vrhnu na Marťu a pevně ji obejmu.
"Fuj, ty si mě vyděsila!'' Martina si zhluboka oddychne a otočí se. Koukne se mi do očí. A v mé mysli se začne odehrávat horor.

První scéna. Přechod pro chodce. Velký provoz. Hluk. Smrad. Martina. Přechází, ale projíždějící auto v protisměru ji vmete do očí prach. Martina ztrácí orientaci a motá se na vozovce.
Druhá scéna. Řev. Zvolání: "Bacha! Náklaďák!'' Skřípění brzd. Martinino bezvládné tělo na silnici ještě dvakrát přejeto. Hrůzný pohled.
Třetí scéna. Mlha. Mrholí. Pláč. Náhrobek. Na něm nápis: "Vzpomínáme.''

"Né!!'' Ležím na zemi, křičím a kopu kolem sebe. Tahle vize byla horší než všechny ostatní, co jsem kdy měla. Intenzivnější, skutečnější!
"Martino!'' chytnu kamarádku za ruku a přitáhnu si ji těsně k obličeji. "Ať se děje cokoliv, nesmíš chodit na přechody, rozumíš? Nesmíš chodit na přechody! Nesmíš…'' Tuto větu opakuji stále dokola, jsem v šoku z téhle vize, a tak mě Martina musí dovézt domů. Řekla mé matce, že mi není dobře a šla domů. Já jsem ji nechtěla pustit, ale má matka mě zamkla v pokoji. Bouchala jsem na dveře, bušila do nich i kopala. Za pár hodin křiku přijel doktor. Hned, jak matka odemkla dveře mého pokoje, pokusila jsem se utéct a běžet za Martinou, ale doktor mě chytil a píchnul mi nějaká sedativa.

Probuzení bylo trpké. Přivázaná k posteli jsem se pořád dokola každého, kdo ke mně přišel, ptala, co je s Martinou. Všichni mi trvdili, že v pohodě došla domů, ale já jsem věděla, že moje nejlepší kamarádka již není mezi námi, jinak by za mnou již dávno přišla. Ale vymyslela jsem si plán. Utišila jsem se a obrnila se proti pocitům melancholie, které mě zaplavily. Potřebovala jsem totiž volné ruce, abych mohla provést to, co jsem měla v plánu...

"Tak Kristýno, po dvou dnech jsme dospěli k názoru, že jste se už uklidnila. Jdeme vás tedy odvázat a převést na jiný pokoj.''
"Dobře. Děkuji,'' mile se usměji. Konečně! Zaraduji se, když se samotná ocitnu ve svém vlastním nemocničním pokoji. Je dobře, že tu jsem sama. Musím si ale ještě chviličku počkat na noc.

Za oknem se již snáší soumrak, ale já už to nemůžu vydržet, musím to udělat. Cestou na záchod jsem viděla smrt dalších dvou lidí, nemohu to dál snášet. Jsem pevně rozhodnutá. Naposledy se na sebe podívám do zrcadla. Naposledy se vidím. Otevřu noční stolek a hledám vhodný a hlavně ostrý nástroj. Najdu nůžky. Trošičku tupé, ale co se dá dělat, mám smůlu, bude to víc bolet. Chci si sednout na postel, pevně rozhodnutá to udělat, ale mé tělo mě zrazuje.
Mé nohy se nemohou pohnout k poslednímu kroku, mé ruce nedokážou pozvednout tu trochu kovu… Přemůžu je.
Zvedám nůžky k sobě. Ruka se mi chvěje. Moje pevné odhodlání ve mne zakolísá a jeho základy se bortí. Teď nebo nikdy.
Teď!
Dílo po pár vteřinách dokonáno.

Ne, nezabila jsem se. Sebevraždou bych se dostala leda do pekla, to jsem věděla. A taky jsem věděla, že k tomu, abych viděla poslední okamžiky jiných lidí, musím se jim podívat do očí… Ale když se nebudu moci dívat, nebudou už žádné vize! Vypíchnutí očí bolelo, moc bolelo. Hodně. Ale už týden jsem neměla žádnou vizi! Je to nádherný pocit.

Z nemocnice mě odvezli rovnou sem, do ústavu pro choromyslné. Do konce života budu přivázaná na posteli ve vypolstrovaném pokoji. Jedinou mojí kamarádkou je teď zdejší sestřička Lída, která zapisuje tuhle zpověď. Díky, Lído.

A jakou větu říci na závěr?

Zdědila jsem po Lence instinkt, který je nebezpečný. Ji připravil o život a mě vlastně také. Kdyby někoho z vás potkalo to samé, zkuste to přemoct.

Mně ani Lence se to nepovedlo. Vám snad ano.

Kristýna
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lil C Lil C | Web | 17. ledna 2008 v 22:16 | Reagovat

Achoj !!!!!

Vadí Vám testování na zvířatech a týrání zvířat ??? Ano ??? A chcete tomu alespoň zkusit zabránit, ale nevíte jak ??? Stačí se kouknout na mé stránky http://lovinci.blog.cz , které se týráním zvířat zabývají a nejen tím… Chci, aby se lidem konečně ,, rozsvítilo“ protože to, co se děje za našimi zády je hrozné a nic se s tím nedělá a nevinná a bezbranná zvířata za to pořád trpí :( . Prosím, pokuste se alespoň o pomoc proti těmto lidským zrůdám … Nechápu lidi, kteří tohle můžou dělat, nemají srdce …Prosím… pomozte :) díky moc

Majiteli bločku : Máš moc krásný bloček, přeji ti hooooooodně spokojených návštěvníků a zajímavých článků papa a určitě přijď pomoci … třeba právě tvůj podpis rozhodne :)

Ps : jestli jsem ti už tento vzkaz na blog dala a teď ho tu máš dvakrát nebo víckrát, tak se moc omlouvám, chci to jen co nejvíce rozšířit :) a také se omlouvám, že to sem dávám jako reklamu.. ale nevím, jak jinak to zviditelnit… omlouvám se, tak se prosím, nezlob majiteli blogu… Pá Lil C

ADRESA: http://lovinci.blog.cz/0801/celosvetova-petice-proti-tyrani-zirat

DĚKUJI …

2 Grey lady Grey lady | Web | 18. ledna 2008 v 13:47 | Reagovat

Jesus... Tohle mi nedělej, krásná, ale šíleně smutná povídka... A upřímně řečeno, radši bych si vzala život, než být slepá. =/

3 Mauška & Verunka=tvoje SB:-* Mauška & Verunka=tvoje SB:-* | Web | 18. ledna 2008 v 18:46 | Reagovat

http://rencickyparicky.blog.cz/0801/3-kolo-sonb#komentare

plsinky hlausj tam porsííím..=*

4 Catherrina Catherrina | E-mail | Web | 18. ledna 2008 v 18:52 | Reagovat

Nikdy jsem nechápala, jak někdo může přežít bez zraku, natož si vypíchnout oči...BRRR! Nevím, jestli bych byla radši slepá nebo mrtvá...

Jinak povídka je, jako vždy, velice povedená!:)

5 Mixie Mixie | Web | 18. ledna 2008 v 18:56 | Reagovat

Moc děkuju, jen jsem nechtěla, aby každá postava z mých povídek umírala... Chce to někdy trochu "optimismu" :)

6 Vallie Vallie | Web | 14. února 2008 v 10:27 | Reagovat

No, tak tohle zrovna optimistický konec nebyl, ale smrt to nebyla, to je fakt:) Co se povídky týče, byla dobře napsaná, líbily se mi takové ty jednoslovné věty, jako např: "Třetí scéna. Mlha. Mrholí. Pláč. Náhrobek. Na něm nápis: "Vzpomínáme.'', pěkně to totiž dramatozují. Příběh mohl být originálnější ( v tom smyslu, že o dívkách, které mají vize smrti jsem už určitě něco četla). A co se týče kapacity článků na blogu, tak mě to taky pořádně štvalo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama