Nový začátek

28. ledna 2008 v 22:28 |  Lidé


15. 5. 2007
"Budíček! Vstávat, umýt a na snídani! Dnešní služba je Kocourek a Růžičková, takže ať jste do 15 minut v kuchyni!"
Ach bože, jak nesnáším ranní vstávání! Každý den to samé: budíček v šest, snídaně v sedm, od půl osmé do tří škola, pak povinné kroužky do pěti hodin odpoledne, potom máme volno a ti šťastnější z nás mají vycházky, a v devět večer večerka. Tohle máme pět dní týdnu. O víkendech většina z nás jezdí do "víkendových" pěstounských rodin. Ti, kteří neměli to štěstí, aby si je někdo vybral, se toulají po Domě nudy a smutku (takto jsme si to tu pojmenovali, zkráceně říkáme DNS) a čekají na kamarády, jež se mají v neděli vrátit. Vítejte v mém životě. Už 16 let ho trávím v dětském domově.
"No konečně, dneska budou míchaná vajíčka, tak do práce," přikázala nám slečna Moudrá, nejstarší a nejpřísnější vychovatelka v DNSu, když jsme oba dva dorazili do kuchyně. Jako jediná si nechává říkat slečna, ostatní vychovatelky jsou pro nás tety. Ukázala prstem na vajíčka v koši a odešla do jídelny napomínat ostatní děti.
"Baba," zavrčel Patrik a jal se oloupávat vajíčka. Já si jen povzdychla a šla jsem mu pomoct.
Po půl hodině je hotovo a s Patrikem servírujeme ostatním talíře s míchanými vajíčky. Není to tady nejhorší, i když jsem si tu nikdy pořádně nezvykla. Vím, že Adéla Růžičková je mé opravdové jméno, jméno mých pravých biologických rodičů. Ale proč mě odložili, netuším. Pořád mi to vrtá hlavou. Jediné slovíčko: Proč? Asi nejreálnější verze je ta, že jsem výplodem nějaké mladistvé lásky dvou puberťáků. Tím více mě to mrzí. Ale co, řeknu a strčím si do pusy lžíci míchaných vajíček, nemá cenu to řešit.
"Děti, ztichněte prosím na chvíli, chci vám něco říct," pronese jasným hlasem teta Jarča. Všichni naráz zmlkneme. Nestává se každý den, že k nám teta Jarča o snídani promlouvá. A když už, tak se to většinou týká odchodu některého z dětí do pěstounské rodiny, a proto všichni zmlknou a poslouchají. Snad každý z nás doufá, že tentokrát to bude on… Až na mě, já tu naději už dávno ztratila. 16 let, to už je prostě moc.
"Všichni dost dobře víme, že váš volný čas je protkán nudou. Náš domov zrovna moc možností nenabízí. A proto jsem před týdnem napsala panu prezidentovi žádost o mimořádnou dotaci. Dnes ráno mi přišel dopis od jeho sekretáře. Dotace nám byla schválena!" Děti se začaly radovat a hned v jídelně padaly návrhy, za co peníze utratit. Teta Jarča mávla rukou a pokračovala: "Rozhodla jsem se jít s dobou, a tak by k nám příští týden mělo doputovat 12 výkonných počítačů s internetem."

22. 5. 2007
Sedím u stolu a přežvykuju vejce se slaninou. Někdy mě napadne, jestli i v "normálním" životě chutnají vajíčka jako podrážka bot kovboje po celodenní práci. Teta Jarča poklepe lžičkou o sklenici, pronikavý zvuk se rozlehne celou jídelnou a všichni v místnosti plní očekávání zmlknou.
,,Jistě jste si všimli, že včera k nám přivezli několik velkých beden. Někomu zase neuniklo, že jsme vyklidili starou učebnu hudební výchovy. Nebudu to dál prodlužovat, ode dneška máme v domově internet. A se slečnou Moudrou jsme vymyslely jistý systém." Nadšení v očích mých kamarádů pomalu pohasínalo. "Přednostní právo budou mít děti s nejlepšími známkami a chováním. Ostatní budou časově omezeni a hlavně - s tetami a se slečnou se budeme snažit, aby se všichni poctivě prostřídali, takže se na každého dostane!" Poslední dvě slova teta Jarča skoro křičela, jelikož se po jejím proslovu strhla vlna nevole. Děti křičely cosi o nespravedlnosti, o nefér hře, jednání atd. Já byla v klidu, díky svému intenzivnímu studiu jsem si mohla být jistá, že se k počítači dostanu jako jedna z prvních.
"Jako první," pokračovala teta Jarča, "dnes odpoledne půjdou Šimonová, Kantůrek, Růžičková…" Dál jsem neposlouchala, nebylo potřeba.

Škola se dnes neobyčejně pomalu táhne, jako šnek se zlomenou nohou, haha… Směju se vlastnímu vtipu. Fajn. Po šesti nekonečných hodinách zazvoní závěrečný zvonek. V hudebce jsem jako první, jen u jednoho počítače už sedí teta Majka. Pokyne mi rukou, já si sedám k počítači a mé prsty rychlostí blesku kloužou po klávesnici. Když mi bylo jedenáct, vybrala si mě jedna rodina, abych u nich trávila víkendy. Jenže po několika hodinách si se mnou přestali vědět rady a posadili mě k počítači. Nic ale netrvá věčně, a tak mé návštěvy brzy skončily, nějak jsem si totiž nesedla se svou novou nevlastní sestrou.
A teď mám zase možnost brouzdat po netu, navštěvovat své oblíbené stránky a pátrat po všem, co mě zajímá. Teta Jarča nám ráno řekla i o úskalích spojených s internetem, že nesmíme nikomu říkat naše pravá jména, adresy apod., že si nesmíme s nikým domlouvat žádné schůzky a hlavně bylo zdůrazněno, abychom okamžitě hlásili jakékoli narážky týkající se sexu či jiných oplzlostí.
Ale nejdůležitější je, že už týden se mi v hlavě rodil plán. Pamatujete si, jak jsem povídala o té otázce, která mě pořád pronásleduje? Proč? Zapomněla jsem vám říct ještě o jedné: Kdo? A to teď hodlám zjistit!
Internet je svět nepřeberných možností. S jeho pomocí můžete dělat spoustu věcí. Tak proč ne najít své rodiče?
Zadala jsem do vyhledávače klíčové slovo a ani ne po desetiminutovém hledání jsem narazila na zvláštní webovou stránku. Jejím administrátorem je jakýsi Bobb, který hned v úvodu píše: "Ahoj! Jsem Bobb a jsem sirotek, ale mám to štěstí, že jsem byl adoptován tou nej rodinou, kterou jsem si mohl přát! Ale! Je jasné, že nás, dětí a dospívajících bez rodičů, je ještě mnoho. Z vlastní zkušenosti vím, že každý z nás touží poznat své biologické rodiče. A proto jsem zřídil tuto stránku. Můžete tu nechávat vzkazy, věšet na nástěnku své fotky, hledat své příbuzné a pomoci někomu jinému. Nebo se tu můžete jen tak seznamovat a povídat si, sdělovat si své zážitky atd.
Bobb"
V duchu jsem zajásala. To je přesně ono! Jenom stačí sehnat moji fotku, napsat svůj popis a kdoví, jestli mě náhodou někdo nepozná. Jsem nadšená. Dalších pár hodin si chatuji s ostatními online přihlášenými, a když nás konečně po několika hodinách teta Majka vyhodí, moje první kroky směřují za Patrikem. Najdu ho ve společenské místnosti.
"Nazdár!" plácnu ho kamarádsky do hlavy. Milerád mi to oplatí. Chvilku se škádlíme, ale za chvíli ze mě vypadne otázka: "Nemohl bys mi někde sehnat foťák?"
"Za jak dlouho ho potřebuješ?" zeptá se po chvilce tajemným hlasem. Už jsem říkala, že Patrik je můj nejlepší kamarád?


29. 5. 2007
"Ahoj, jmenuji se Adéla Růžičková, je mi 16 let a žiju v dětském domově. Vím, že mé jméno je pravé, tzn. po mém biologickém tátovi a mámě. Vždy jsem chtěla vědět, proč mě odložili. Nic po nich nechci, nebudu (kdybych měla to štěstí a poznala je) jim vůbec nic vyčítat, ale pohání mě nejzákladnější vlastnost člověka - zvědavost. Pokud tedy někdo z vás zná mého tátu či mámu, budu moc ráda, když mi odepíšete. Předem děkuju! Áďa"
Tak. Spolu s mojí fotkou to pověsím na nástěnku a teď mi nezbývá nic jiného, než doufat…

19. 6. 2007
Po několika týdnech na mě konečně vyšel internet. Shodou okolností i na Patrika, takže teď sedíme vedle sebe. Jako první jdu na svůj email, jestli někdo…
Ne. Nic. Vztekle praštím myší a bouchnu do klávesnice. Moudrá, náš dnešní dozor, se na mě přísně podívá a sdělí mi podle ní důležitou informaci, že klávesnice a myš jsou křehké věci, do kterých se nesmí mlátit atd.
Jsem zklamaná. Moc. Slibovala jsem si kdesi cosi a ono zatím… Nic. Co jsem si sakra myslela? Pitomej net!
"Zkus se ještě kouknout na tu stránku s tím hledáním těch rodičů," poradí mi Patrik. Jen zavrtím hlavou. Pár minut jen koukám na modré pozadí a do očí se mi derou hořké slzy. Nakonec přece jen vyťukám příslušnou stránku. S nezájmem koukám na řádky textu a ani nevnímám jejich obsah. Jdu na nástěnku. Mezi spousty jiných fotek vyhledám tu svoji.
Počkat!
Otočím kolečkem myši nahoru. Tady jsem. A mám nějaký nový vzkaz!
"Milá Adélo. Nudila jsem se a jen tak surfovala na netu, a tak jsem našla tuto stránku. Projíždím vzkazy na této nástěnce, a když jsem narazila na tvůj, vyrazilo mi to dech. Jmenuji se Gábina Růžičková a je mi 16. Moje máma se jmenuje Adéla Růžičková a svého pravého otce jsem nikdy nepoznala, ale co si pamatuju, máma má přítele Petra Felta. Přikládám i svou fotku. Pokud jsem tě zaujala, napiš mi na email uvedený pod fotkou.
Gabča"
Pomalu počítám do deseti. Hluboký nádech a výdech. Patrik se podívá, na co tak zírám a vyjekne úžasem: "Vždyť to jsi ty!"
Má pravdu a zároveň nemá. Osoba na obrázku - vlastně jakási Gábina - mi je k nerozeznání podobná. Až na tvar účesu a oblečení jsme dokonale stejné! Tmavě hnědé oči, světlá pleť, úzké rty a malý nosík… Vlasy černé jako uhel… Není pochyb. Právě jsem našla své naprosto identické dvojče!
"Jseš v pohodě?" zeptá se Patrik. Já se na něj podívám, pusu dokořán otevřenou neschopná mluvit, a v příští vteřině ho objímám a jančím jako malé dítě nad houpacím koníkem. Má radost se snad ani nedá popsat. Našla jsem je! Konečně se dozvím, proč jsem v DNSu, kdo jsou mí rodiče, a dokonce mám sestru!!!
"Hej klid," směje se Patrik. "Přestaň tady tancovat a radši jdi tý svý nalezený sestře napsat maila, jo?"
"Jo!!!"

31. 6. 2007
Klídek Adélo, klídek… Říkám si dnes snad už posté. Dnes je konec školního roku. Fajn, to není nic výjimečného pro děti od nás z DNSu. Ale pro mě je dnešní den něčím zvláštním, protože… Dnes za mnou přijede má rodina! Pravá rodina! Jsem šťastná, přešťastná!!
Už je to tady. Čekám ve společenské místnosti a čas jako by se zastavil. Jsem tu sama. Hrozně se mi potí ruce a nesnesitelně mě škrábe v krku. Mám pocit, že omdlím.
"Adélo?" uslyším váhavý hlas za mnou. Najednou se bojím otočit, mám strach a chci utéct…
"Ahoj…" řeknu. Přede mnou stojí docela mladá a velmi pěkná žena. Rysy v obličeji má jemné, pleť bledší, rty úzké a vlasy… Bože můj, my jsme úplně stejné!
"Mami?" Jedno jediné slovo stačilo k tomu, aby se žena rozbrečela a objala mě. Tiskla mě k sobě a pořád dokola se mi omlouvala: "Adélo, promiň. Promiň za to, co jsem udělala. Byla to chyba, je mi to líto…"
"Pššš…" Snažím se ji utěšit. Usadíme se do křesel a žena začne mezi vzlyky vyprávět.
"Bylo mi čerstvých 16, když jsem se zamilovala do tvého táty. Byla to bláznivá láska, plná vášně. Oba dva jsme se bezmezně milovali a věřili, že je to navždy. Pak jsem ale zjistila, že jsem těhotná. Z minuty na minutu se mi zhroutil svět. Nechápej to špatně, ale měli jsme své sny, plány, nadějnou budoucnost… A s dítětem by to nebylo možné. Lukáš mě začal nutit, abych šla na potrat. Souhlasila jsem. Ale když mi pár minut před zákrokem sdělili, že čekám dvojčata, a ještě mi ukázali fotku z ultrazvuku…" Žena vytáhne z kabelky starou ohmatanou fotku. Horko těžko jsem na ni poznala dvě nezřetelná tělíčka. "Utekla jsem. Oznámila jsem Lukášovi, že čekám dvojčata a že si je nechám. Odešel ode mě. Žila jsem u svých rodičů a věděla jsem, že s jedním dítětem to bude těžké, ale se dvěma to nebude možné! Nezbývalo než dát jednu z vás k adopci." Žena se zajíkla. Schválně jsem na sobě nedala znát jakékoli emoce. "Bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě. Los padl na tebe, Adélko. Jenže několik měsíců poté jsem si našla jiného přítele, Petra, který začal se mnou žít, a když jsem se mu svěřila, že mám ještě jednu dceru, chtěl, abych si tě vzala zpátky. Jenže podle dokumentace si tě už někdo vzal!"
"Čas od času se stane, že mají bordel v papírech," procedím mezi zuby.
"Za 16 let neuplynul den, abych na tebe nepomyslela."
Pár sekund na sebe jen hledíme. Poté se na ženu - na moji mámu - vrhnu a obejmu ji. Pevně, jako bych ji už nikdy nechtěla pustit. Obě dvě se rozbrečíme.
"Tak co, nepůjdeme domů?" zeptá se mě (pořád si na to nemůžu zvyknout) máma.
,,Jo," řeknu, "jo, půjdeme domů."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 suldikh suldikh | Web | 28. ledna 2008 v 22:28 | Reagovat

juu upe hezu blog

2 Mixie Mixie | Web | 28. ledna 2008 v 22:29 | Reagovat

díky:)

3 Grey lady Grey lady | Web | 28. ledna 2008 v 22:39 | Reagovat

Hele, ty bys měla dostat první místo, nádherně sepsané... Kam se já na tebe hrabu. :)

4 Mixie Mixie | Web | 28. ledna 2008 v 22:43 | Reagovat

prosímtě.... ty náhodou píšeš nádherně...:))

5 Catherrina Catherrina | E-mail | Web | 29. ledna 2008 v 7:30 | Reagovat

To je hezký!:)

Kéž by se tohle stalo všem těm chudákům v Dětských domovech!

6 Vallie Vallie | Web | 29. ledna 2008 v 7:54 | Reagovat

Vážně hezký, chtěla bych vidět, co napsal ten na prvním místě... jenom ten konec (velice dojemný konec) se mi zdá trošku rychlej...

7 mixie mixie | Web | 29. ledna 2008 v 14:09 | Reagovat

to proto, že byl opravdu hodně omezenej počet slov.... musela jsem hóó´dně krátit.... ale děkuju:)

8 Is be more like me.... Is be more like me.... | Web | 29. ledna 2008 v 18:49 | Reagovat

Já zírám....... Tohle by zasloužilo tak nultý místo.....ne "jenom" druhý....kdybch měl klobouk tak bys smeknul a poklonil se až k zemi :)

9 Mauška & Verunka=tvoje SB:-* Mauška & Verunka=tvoje SB:-* | Web | 30. ledna 2008 v 15:17 | Reagovat

ahoojky mixie...sorry ze sme tady dlouho nebyli a nepridavame enw komenty...ale jako já (Maushka) mám treninky a večer se mi prostě už na ten enchce..a Verča ta taky nemá vubec čas...:-(o vikendu to snad vššetko napravíme..=)tak aztim papa a sorry

10 Miraella Miraella | Web | 16. března 2008 v 22:55 | Reagovat

Tak tohle - tohle je od tebe, drahá Mixinko - hnusná ironie!!! Já padám z gauče. Adéla Růžičková?!!

Promiň, výbuch:D:D Asi bych to měla objasnit, že?

Adéla - nejhorší a nejbárbínovatější pipka ze třídy, která neumí nic jiného než pomlouvat, nesnášíme se.

Růžička - kluk, kterej se chová jako holka, má kolem sebe shromážděné všechny pipky podobné Adéle a dá se říct, že si je řídí jako kohout slípky v kurníku, pomlouvá, všechny poštvává proti sobě, a jak jinak, nesnášíme se.

Já asi chcípnu. Tvoje postava mi tudíž, promiň mi to, nemůže být sympatická:D

Možná to bude první povídka, kterou ti zkritizuju. Tááák! Ne že by byla špatně napsaná, nebo by byla o ničem. V podstatě je to hodně závažné téma a zpracovalas ho dobře. Ale... když ono je to tak sladké, až příliš přeslazené, s happy endem, ó, jak já tohle nemám ráda:( Vrrr.

Ne, promiň, neber si to špatně. Jsem taky hodně ovlivněná tou Adélou Růžičkovou, takže nemůžu kritizovat nezaujatě:)

To mám zas koment delší než povídku. Končim, umlkám... mizím... :D

11 Sarbonne Sarbonne | Web | 26. září 2008 v 14:49 | Reagovat

Skoro brečím. Je to fakt pěkné. Nedokážu s představit, že bych žila v domově. Moje kamarádka se tam teď dostala a jen podle toho, co vypráví...Jenže ona je tam dočasně a máma ji podporuje(je to dost složitý, nebudu to rozvádět). Rodina je základní stavební jednotkou státu. Podle toho taky náš stát vypadá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama