Tak co pánové, líbilo se představení? 15+

13. ledna 2008 v 12:49 |  Lidé



Nedalo mi to ani moc práce… Páni, takhle slabou holku jsem tady ještě neměl… Tak, pojď sem, podívej se na mě! Zorničky máš rozšířené, tráva přestává působit. To je na dobře, za chvíli se probudíš úplně a to nám teprve začne zábava.

----

Procházela ses tam úplně sama… A to jsi neměla dělat. Copak nevíš, že pozdě večer se venku nemají potulovat malé holčičky? Samy? Co kdyby je někdo přepadl? A pak si uviděla mě. Ostře si se nadechla, z úst ti ale nevyšel ani sten, jelikož jsem ti je ucpal rukou… Vyděšeně si na mě kulila své malé, úplně obyčejné oči, a nejspíš si se v duchu ptala, co se teď stane.
Neuměla sis to nejspíš ani představit. Jednou ranou pěstí jsem tě složil… Tvé tělo jsem uchopil do náručí a odnesl do auta. Nikdo si nás nevšiml. Probudila ses a křičela, avšak jedna facka stačila, aby si sklapla a držela hubu. Krčila ses u dveří a podle tebe nenápadně zkoušela, zda jsou otevřené.
Nebyly. O tom si se sama brzo přesvědčila, stejně jako o tom, jak asi bolí rána pěstí od čtyřicetiletého muže.
Ptala ses proč, odpovědí ti byl jen nevraživý pohled. Mlčelas a pozorovala ubíhající krajinu. Nepoznávala si nic.
Po dlouhé době jsem zastavil před mým domem. Nikdy se nemusím bát nezvaných diváků - žiju sám, dům je zcela můj, a sousedé - staří důchodci - v tuto dobu již dávno spí…
Řekl jsem: "Vystup si!" A odemkl dveře. Skoro se ti to nepodařilo, jak se ti třásly nohy. Ošklivé a křivé, avšak já tě nechci na "hraní" toho druhu, co si ty myslíš. Ne, já si dopřávám potěšení z jiného soudku!

----

"Zatloukávám hřebíček, hřebíček, hřebíček,
Zatloukávám si hřebíček do rakve, do rakve, do rakve…
Černá je jak noc, jak temná noc,
Jak mé plíce zuhelnatělé…" prozpěvuju si říkánku, kouřím cigáro a pozoruju tu holku. Leží na zemi, svázaná, roubík v puse. Podlitiny na rukách získávají namodralý nádech. Škube sebou. Bezvýsledně. Co si myslí? Že ty uzle dělám poprvé? Dojdu k ní a chytím ji za vlasy. Hrubě ji zvednu hlavu, jen ať se mi koukne do očí. Usměju se na ni. Cigáro přitisknu k její tváři. Zaskučí bolestí, z očí jí vyhrknou slzy, snaží se vytrhnout, ale já jsem silný. Odhodím vajgl a pofoukám jí červené kolečko. Zaúpí podruhé. Ach, jak líbezná hudba pro mé uši!
Jo, zábava začíná, pánové, vy v prvních řadách, doufám, že nemáte obleky z půjčovny, červená jde špatně dolů….

---

Pohnuté dětství? Ani ne… Úplně obyčejný… Máma pracovala v obchodě, hnusná, tlustá, fotr jako svářeč, starý a seschlý, vlečně nalezlý v hospodě. Já se normálně vyučil na automechanika. První živou bytost jsem zabil až v jednatřiceti, malého bílého králíčka, kterého jsem sebral nějaký holce, co si ho nesla domů ze zverimexu… Teď když na to vzpomínám, jen si říkám, jak já jen mohl být takový amatér? Králíček byl mrtvý do pěti minut. Měl jsem z toho nějaké zvrácené potěšení… Líbilo se mi, že jsem byl pánem nad jeho životem a smrtí… Spíše tou smrtí.
Ale chtěl jsem víc.
Mnohem víc.
Králíček mi prostě nestačil.
První holku jsem sebral tři a čtvrt roku poté. I tehdy jsem se dopustil několika chyb. Pár lidí mě vidělo. Jo, užil jsem si s ní, ale na pár měsíců jsem musel zanechat veškeré podezřelé činnosti.
Když veškerý humbuk utichl a oni za to zavřeli nějakýho čtrnáctiletého floutka, pokračoval jsem dál… Vždy jsem sebral nějakou mladou holku pozdě večer (diskotéky a kluby jsou tou nejlepší volbou) a po zbytek dne (někdy i týdne, rekord mám 17 dní) jsem si s ní užíval…

---

Z očí se jí začaly hrnout slzy. Naklonil jsem se k ní a vlídně se zeptal: "Chceš, abych tě pustil?" zakývala hlavou.
Chytil jsem ji za ruku a zlomil tři prsty. Dost nahlas to křuplo. Zařvala bolestí, ale roubík to ztlumil. Její výkřik ve mně probudil vlnu vzrušení. Dotáhl jsem ji za vlasy k židli a posadil ji na ni. Brečela. Neměla sílu odporovat. Drogy dělají divy.
Uchopil jsem ji za druhou ruku. Věděla, co přijde. Pochopil jsem to z jejího pohledu. Prosebně na mě koukala. Dostal jsem chuť jí ty oči vypíchnout.
Sklepní místností se rozlinul zvuk dalších několika křupnutí. Dívka zavyla bolestí a pokusila se do mě kopnout. Chytil jsem její nohu.
"Tak ono by se to chtělo prát?" zašeptal jsem. Vrazil jsem jí facku. Druhou. Třetí. Nestačilo to, furt byla zticha, to se mi nelíbí, dám jí pěstí do brady, tváří, nosu.
Po chvíli si uvědomím, že upadla do bezvědomí… Páni, z toho trocha, co na ní bylo hezké, nezbylo skoro nic… Vzrušení mě pomalu opadává… Holka je v bezvědomí… Nevadí, nemusí křičet, jen když kape…
… krev.
Pánové, nechcete na sebe nějaké pláště?

---

Ano, uznávám, mám z toho zvrácené potěšení, jakousi extázi… Ne, jestli si myslíte tohle, nikdy jsem se u toho neuspokojoval. Jen mě těší jejich křik, jejich bolest, jejich slabost, jejich nemohoucnost, bezmocnost, prosebné či nevraživé pohledy, kletby, výhružky, nadávky a pak sliby, že nikde nic neřeknou… No nepřipadá vám to krásné?

---

Ve sklepě mám všelijaké užitečné věci. Zahradnické nůžky, pilku na železo, míchačku (hodí se když zbude nějaké to "smetí") apod… Už se nám holčička probouzí. Když spala, pořádně jsem si jí prohlédl. Podle tváře a tělesných znaků ji odhaduju tak na 13 možná 14 let, kdo ví, zda už vůbec menstruuje. Vyděšeně se na mě podívá a instinktivně se chce zvednout ze židle, ale provazy ji v tom zabrání. Nemůže se skoro hnout. Jo a ještě malý detail - je nahá. To abych jí chudince nezasvinil oblečení.
Zlomené prsty už otekly… Modřiny zmodraly… Chce to něco nového, nemyslíte? Beru do ruky dlouhý řeznický nůž. Pohrávám si s ním.
Ona sleduje mé pohyby… Oči vykulené… Svaly napnuté. Špičkou nože ji začnu projíždět po lýtku. Opravdu je ještě dítě - nohy má porostlé jemným chmýřím. Nůž je tak ostrý, že i jemný dotyk za sebou nechává červenou rýhu. Zatnula pěsti, ale to jí způsobilo jen další bolest. Její úpění mě popohnalo dál. Hrot se zakousává do masa. Úpění je intenzivnější. Jsem jak u vytržení. Vyrývám nějaký obrázek. Je jedno jaký. Vzrušení z její bolesti mě ovládá, nemůžu přestat, i kdybych chtěl. Přesouvám se výš, krev ji stéká v čůrcích po nohou až na zem, kde se pomaličku tvoří tmavě červená až černá kaluž…
Dívka vyplivne roubík a zařve: "Pomoc!" Zasměji se! Jenže za sebou uslyším nějaký šramot. Otočím se a pozvednu hlavu. Malým okénkem do sklepa se koukají dvě všetečné staré oči.
Do prdele!

---

Ano, často jsem přemýšlel, že to jednou praskne. Prostě musí. Buď na mě přijdou policajti, nebo mě někdo uvidí… Ale že to bude takhle brzo? Na to jsem nepomyslel… Co teď? Ještě ne… Na doživotí nejsem připravenej! Je mi líto pánové, divadlo se zavírá, doufám, že vaše obleky zůstaly suché.

---

"Ty jedna zasraná děvko!" zařvu na ni a jediným švihem ji rozříznu hrdlo. Zachroptí a zoufale se snaží nabrat dech, jenže všechen vzduch odchází dírou v krku společně s krví. Nechávám ji napospas osudu a vybíhám po schodech nahoru. Seberu klíčky od auta, ve spěchu narážím do nábytku, stěn, smeknu se po podlaze… Klíče mi vypadnou z ruky, nemůžu je ve tmě najít. Je mi jasný, že starý dědek už zavolal policajty. Musím rychle pryč!
Venku už začíná růžovět nebe. Vše je proti mně! Za dne mě najdou hned! Kam se mám schovat? V dálce slyším vytí sirény. Zvláštní, slyším je, jak sem jedou, ale stojím klidně na místě. Vím, že stejně neuteču a dostanu doživotí.
Rozhlédnu se po okolí. U starých důchodců se svítí. Určitě se zabarikádovali. Jdu ke svému sklepnímu okénku a dívám se na ni, na moje poslední potěšení. Hlava je zvrácená dozadu, ani moc krve už z ní nevychází, jen tělo se sem tam zachvěje v poslední křeči. Ucítím napětí v přirození. Ostře syknu.
Co se děje? Ještě nikdy jsem neměl vyvrcholení. Proč teď? Rozepínám kalhoty a pár rychlými pohyby dosáhnu orgasmu, prvního ve svém životě. Až pohled na mrtvolu, na svou poslední, mě dokázal vzrušit až do konce. Páni! Je to úžasný pocit.
Pánové, vy v prvních řadách, cítíte tu atmosféru? Je nabitá extází, bolestí, napětím, pulzuje… Cítíte to taky?
Aha, vy už jste pryč.
A přesně v momentě, kdy si zapínám poklopec, s pár bílými skvrnami na kalhotách, jsou oni tady. Zastavují na chodníku, dva z nich vybíhají, sráží mě k zemi. Poskytnou mi poslední pohled na tu mrtvou dívku. Její obraz si vtisknu do paměti. Budu to potřebovat. Noci ve vězení bývají dlouhé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vallie Vallie | Web | 14. ledna 2008 v 9:51 | Reagovat

Tak tohle se mi líbilo:D Ne, že bych byla nějaký psychopat, ale to jeho myšlení je tam docela hezky popsaný. Do jeho rukou bych se vážně dostat nechtěla!!!

2 Catherrina Catherrina | E-mail | Web | 14. ledna 2008 v 9:58 | Reagovat

Proboha!

Když jsem to četla, tak jsem si vzpoměla na Hostel!

Napsané je to krásně, hezky rozebrané až do posledního detailu, ale být to zfilmované...Asi bych na tom byla v kině tak...desetkrát?:)

Zkrátka a dobře, napsala jsi krásnou povídku na velice zvláštní téma.=)

3 Grey lady Grey lady | Web | 17. ledna 2008 v 17:14 | Reagovat

Velmi zajímavá a odvážná povídka, byla by skvělá v podobě scénáře. A taky hodně drsná, ale alespoň ukazuje, že na světě existují hovada v lidské podobě.

Pěkné, moc pěkné!

4 Mixie Mixie | Web | 17. ledna 2008 v 17:58 | Reagovat

Wow! všem vám moc děkuji!:) Popravdě jeden scénář jsem už napsala pro jednu amatérský filmový tým... :) Kdo ví, co ze mě jednou bude....:)

5 Mája Mája | 16. března 2008 v 15:17 | Reagovat

Opravdu hezká povídka.. Propracovaná, originální a poutavá.. Prostě sem si ji musela přečíst až do konce, nemohla jsem skončit..

6 Miraella Miraella | Web | 16. března 2008 v 22:34 | Reagovat

No ty vole!

Žužlala jsem si u toho palec, tak moc mě to zaujalo! To dělám opravdu málokdy! Bože, to je tak úchvatně nádherný... atmosféra... jako kdybych i cítila tu vůni... ó bože, stává se ze mě úchyl! Ne že bych jím už nebyla. Poslyš, Mixie, nechceš někdy zajít do parku a někoho tam tak trošinku vykuchat? To mi připomíná... má kamarádka má králíčky...

Ne:D Na to jsem až moc zbabělá. Ale praktikovat to třeba na nějakých lidech, kteří mi ničí život... Řekněme, že to vůbec není ošklivá představa.

Tohle je opravdu morbidní... Kam já se můžu hrabat? :D

7 Anči Anči | Web | 22. března 2008 v 17:36 | Reagovat

Wau....to je tak úúúžasně morbidní! né sakra...stačí mi Crabbe a goyle:D

Jak opravdovej horor...dej to do nějakýho filmařskýho...no chápeš! strč to nějakýmu tlustýmu ražisérovi do ruky...A bude mít úžasnej horor...:D

A já se pak budu vychloubat, že znám scénáristku!:D:D...né sranda

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama