"Ty jeden nevděčný hajzle!" 12+

4. ledna 2008 v 22:28 |  A ten bezvýznamný zbytek :)
Dveře se otřásaly pod náporem těžkých ran. Vibrovaly hlasitým křikem toho, kdo se dožadoval vstupu dovnitř. Onen muž si ani neuvědomil, že by stačilo jedno slůvko a mávnutí hůlkou, a jeho námaha by byla zbytečná a jeho záměry by se rychle uskutečnily. Avšak on, zaslepen nenávistí, vztekem a zlobou na žádná kouzla nepomyslel. Chtěl jen vzít toho spratka za krk a škrtit ho tak dlouho, dokud nebude modrý v obličeji a jeho vzdor se nevypaří, jako když se foukne do peříčka, jež potom odlétne vysoko do vzduchu a již ho nikdy nespatří.

Po několika minutách bouchání, řevu, vyhrožování a falešných slibů se muž zhroutil na zem, unaven a vysílen vzpurností jeho syna, který se teď krčil v koutě jako zbabělec a neumí se postavit svému otci jako chlap a pohlédnout mu do očí. Muž složil hlavu do dlaní a hlasitě oddychoval. Zaťal ruku v pěst a vztekle bouchnul do podlahy, až mu zčervenaly klouby prstů.
"Nevděčný hajzl…" zašeptal čaroděj. Náhle se zarazil, prudce zvedl hlavu a sípavě se nadechl. Měl silný pocit deja-vu, jako by tuhle situaci už zažil, jakoby se už stala… Vzpomínal.

Jiný čas, jiný dům, ale stejná situace. Malý chlapec se vyděšeně krčí v koutě svého pokoje a pláče. Polodlouhé mastné vlasy se mu lepí na mokré tváře. Nenávistně je odhrne. Nenávidí své vlasy. Nenávidí, jak si z něj ostatní děti dělají kvůli nim legraci. Copak on může za to, že nemůže několik dní vyjít z pokoje, protože jeho mudlovský otec tam na něj někde číhá, aby ho zbil, jeho, toho špinavého spratka, který mu přinesl jen smůlu a ostudu…
Dveře zapraskaly. Jemu otci se v nich povedlo udělat malinkou díru. Chlapec zavzlykal. Rány na okamžik ustaly.
"Už zase bulíš, co? Kurva! To mám ale povedenýho synáčka. Fňuknu! Zbabělce! Zasranýho debila, co není ani můj!! Počkej ty hajzle, vyjdi ven nebo si tam pro tebe dojdu a vlastníma rukama tě zaškrtím, ty jeden nevděčnej malej…"
Rány se vrátily s nebývalou silou. Jedenáctiletý chlapec se postavil a došel ke dveřím. Škvírou mezi prkny, kterou před chvíli vyrobil jeho otec, viděl jeho košili, ušmudlanou hnědou košili s kostičkami, zmačkanou košili, kterou nemohla jeho matka už několik dní vyprat, jelikož leží v nemocnici, kde jí léčí poranění, které ji způsobil tenhle zkurvysyn… A teď je tu s ním sám, sám ve svém pokoji už několik dní zavřený, několik dní nic nejedl, nepil, ale jeho otec se za tu dobu neunavil, pořád jen bušil do dubových těžkých dveří…
Bledý chlapec vytáhl svou hůlku. Dlouho si jí prohlížel. Díra ve dveřích se pomalu zvětšovala. Už viděl míhat se otcovy pěsti.
nemůžu vyhodí mě ze školy nemůžu
"Nevděčný hajzle!"
Chlapec sebou trhl. V díře nyní vězela otcova ruka a zběsile se ho snažila chňapnout. Uhnul a namířil na ni hůlku.
za to tě vyhodí nebudeš čaroděj dopadneš jako on nebudeš brumbál ti věřil teď ti nepomůže
"Simultas!"
Ruka ve dveřích na okamžik strnula. Po chvíli se začaly ozývat výkřiky. Jeho otec křičel, řval, ječel, ruka zmizela a chlapec uslyšel, jak se chodbou jeho tyran rozběhl, lítal po celém domě, několik hodin, až konečně křik utichl a on se odvážil vyjít ze svého pokoje. Nevěděl, co jeho kouzlo otci způsobilo, nedávno si ho přečetl v nějaké staré učebnici, co si tajně vypůjčil ve školní knihovně, ale než stačil pořádně cokoli prostudovat, objevila se knihovnice madam Pinnceová a knihu mu vzala…
Chlapec sešel po schodech. Už dávno nastala noc a hodiny v kuchyni právě odbily třetí ráno. V domě vládla naprostá tma a chlapec neměl dost odvahy si rozsvítit… Hlad a žízeň ho poháněly dál. Mohl jít se zavřenýma očima a vyšlo by to nastejno… Děsil se, do čeho může v příští sekundě narazit, děsil se, na co může šlápnout, co se může chytit jeho krku nebo vrazit do břicha…

"Severusi?"
Snape se vytrhl z proudu vzpomínek a pohlédl na Falsitu. Zahanbeně sklonil hlavu. Jeho žena poklekla a podívala se mu do očí.
"Neměl by ses utápět v minulosti," řekla a pousmála se.
"Právě jsem chtěl zbít našeho syna, Fal… Jsem strašný otec. Nevím, co to do mě vjelo…" Ale věděl. Věděl to a nyní si na všechno vzpomněl. Jak před třiceti lety našel svého otce, mrtvého u kuchyňské linky, jak nebožtíkovy oči zíraly do těch jeho a vyčítaly mu všechno, co udělal… Jak slibovaly pomstu, pomstu…
Skvěle, otče, tvá pomsta byla geniálně vymyšlená… Stal jsem se stejným jako ty! To je to nejhorší, co mě mohlo potkat!
"Teď jdi dovnitř a omluv se svému synovi, Severusi. Vysvětli mu všechno. Já za chvíli přijdu a budeme zase šťastná rodina," zašeptala Falsita, jeho nádherná žena, kterou miloval nade vše na světě, krátce jej políbila, zamumlala kouzlo a otevřela dveře. Snape vstal, zastrčil hůlku do kapsy u kalhot a vešel dovnitř.
Na posteli seděl jeho syn a vyděšeně na něj zíral. Severus za sebou zavřel dveře a s omluvným úsměvem si sedl vedle svého syna na postel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Catherrina Catherrina | E-mail | Web | 9. ledna 2008 v 14:38 | Reagovat

Jedním slovem: Krásné!!!%-)

Strašně mě potěšilo, že se ze Severuse nestala stejná zrůda jako byl jeho otec, protože muži, kteří mlátí své děti a ženy, se mi neuvěřitelně hnusý. Děti se jich potom bojí´a nemají je rády...

Tak honem zase něco písni a kdybych se tu v nejbližší době neobjevila, tak mi to pls. oznam na blog, děkuju!=D

2 mardom mardom | Web | 17. února 2008 v 13:46 | Reagovat

Hezké, kruté, ale nakonec to dopadlo celkem dobře. Ze života.

3 Aikaterine Aikaterine | Web | 30. března 2008 v 0:36 | Reagovat

Já osobně mám Severuse ráda, a tenhle slah byl moc povedený. Moc pěkně vybraná slovíčka.

4 Mixie Mixie | 30. března 2008 v 10:39 | Reagovat

Aikaterine, jsem ráda že se líbilo, ale tohle přece není slash :)

5 šarlot šarlot | Web | 12. dubna 2008 v 14:22 | Reagovat

velivce pěkné! Opravdu mě to zaujalo, hlavně ty vzpomínky! Prostě krása

6 Sarbonne Sarbonne | Web | 6. prosince 2008 v 20:45 | Reagovat

mně se líbil ten zásek, když si to uvědomil

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama