Už nikdy!

13. ledna 2008 v 13:12 |  Smutné


"Přemýšleli jste někdy o tom, jak je mnohdy obtížné navléci si po ránu ponožky? Rolují se vám a shrnují? Tak s tím je ode dneška konec. Pan Rovný z Potěmkovic ze severu Čech vynalezl přístroj, který…"
"Sklapni, Zuno!'' přikážu moderátorovi Televizních novin a vypnu televizi. Přecházím po velkém obývacím pokoji a vrhám nevrlé pohledy na všechno, na co mi padne zrak. Po tom, co pohledem sežehnu pohovku, vázu a obraz na stěně jdu do pokoje. Nesnáším ho. Sdílím ho s mým nepořádným bratrem, a tak se ve stylu Lary Croft proplétám mezi časopisy, přeskakuji hory špinavého prádla a s elegancí kočičí šelmy se vyhýbám pohledu Pamely Anderson, která na mě shlíží ze svého plakátu na stěně. Sednu si ke stolu a skládám své puzzle. To mě vždycky zaručeně uklidní. Ale dnes mě neuklidní ani můj koníček. Vzdávám to a vrhám se na postel.
Z mého žalu mě vytrhne známá melodie z filmu Pearl Harbor. Někdo mi píše! S nadějí hrábnu po svém mobilu a čtu esemesku. Ale né! Píše mi můj operátor: ,Máte už dost prozvánění? Nebaví vás neustálé pípání vašeho mobilu? Tak přesně pro vás tu máme naši novou službu!' Dál již nečtu. Já že bych neměla ráda prozvánění? A prozvání mě vůbec někdo?
Asi jste z předešlých řádků celí tumpachoví, tak já vám to vysvětlím: jmenuji se Alexandra (rodiče mi dali tohle jméno naschvál, jelikož už před mým narozením věděli, že nenávidím dlouhá jména-no jen to vyslovte: Alexandra Zápotočovská!). Je mi 15 let. Pubertu prakticky neznám, ta se mi vyhnula velikým obloukem, no a bydlím na takové samotě u lesa. Sice to taková samota není (spíš devítitisícové město), ale i přesto jsem tu prakticky sama. Ale mám nejlepší kamarádku. No, já její nejlepší asi nejsem, ale ona moje jo.
Před pár měsíci jsem si uvědomila, že svoje přátelé a kamarády spočítám na prstech jedné ruky. Snažím se tedy chodit více ven, ale jsem hrozný introvert a navazování nových známostí je pro mě hotové peklo. A tak celé dny trávím sama a doufám, že si na mě přece jenom někdo vzpomene a vytrhne mě z mého vězení.
Po několika hodinovém nicnedělání jdu spát, jak jinak než samotná. Když ulehnu ke spánku, přijde do mého pokoje mamka.
"Ahoj mami!" řeknu nahlas s nadějí, že si jde se mnou popovídat.
"Ahoj…" hlesne mamča, koukne se do knihovny a za chvílí s knížkou odchází. Ach jo. Kdy naposledy jsem si s mamkou pořádně popovídala? Natož s tátou o bráchovi ani nemluvě. Neklidně usínám.

Neotáčej se! Nereaguj! Nevšímej si jich! Tyhle věty si říkám den co den, vždy když procházím kolem těch pěti týpků. Ondra, Martin, Michal, Filip a Tomáš. Moji každodenní trapiči, ale jinak nejpopulárnější kluci ve škole. Všichni holky s nimi chtějí chodit, všichni kluci chtějí být jako oni. A oni vždy sedí u vchodu do školy a každoročně si vyberou nějakou oběť, kterou po celý rok terorizují a ponižují. Pro tento rok jsem byla vybrána já.
"Zavolejte do zoo, prej jim utekla opice," plácá se Michal do stehen.
"Běž se učesat, krávo!" křikne Filip.
"Kolik že to máš dioptrií, padesát?" houkne Ondra a zařehtá se, jako kdyby byl kdovíjak vtipní.
"No fuj, z kolikátého století je ta její sociální sukně?" Martin si dneska nebere servítky, to teda ne. Zapadnu do šaten a zhluboka si oddechnu. Zamířím pomalu ke své skříňce a snažím se ovládnout své třesoucí nohy. Otevřu ji a šahám pro učení… Když najednou někdo skříňku zabouchne a zároveň mi přiskřípne ruku.
"Au!" zakřičím nahlas a vhrknou mi slzy do očí.
"Ale ale, kohopak to tu máme?" zašeptá mi do ucha sladký hlas. Ne, ony ne! Čísi ruka mě hrubě otočí a já pohlédnu tváří tvář pětici holkám. Marta, Bára, Petra, Vendula a Káťa. To samé jako kluci u vchodu, jenom v dívčím poddání.
"Jak se dneska máš, Zápotko?" zeptá se mě zdánlivě zdvořile Marta, jejich vůdkyně. Rychle přemýšlím, jak zmizet. Ze spárů těchhle holek jsem ještě nikdy nevyvázla se zdravou kůží.
"Proč neodpovídáš? Mluv!!" poručí mi. Ostatní holky se přiblíží více ke mně, a tudíž je mi zabráněno v útěku.
"D-do třídy," zakoktám vystrašeně. Co mi udělají dneska? Proč tu najednou nikdo není? Kde je sakra dozor?
"Ahá, tak ty jdeš do třídy? Hm, tak to bychom tě měli trošku poupravit, aby si byla k světu, holka,'' zavrčí Petra a stoupne si přímo ke mně. Je o hodně vyšší než já. Z kabelky vytáhne nůžky.
"Ne holky, vážně… Kašlete na to!" úpěnlivě je prosím. Nereagují a začínají se svým dílem. Nejdříve se nůžek chopí Káťa a ustřihne mi velký štos vlasů. Foukne do nich a ty se rozletí do všech koutů šatny. Pak je na řadě Vendula.
"Trala tada trala tada..." prozpěvuje si, zatímco mi rozstřihne pásky na mých sandálech. A pak ostatní, každá se zaměří na něco jiného. Jako poslední vzala nůžky do svých rukou Marta. Třásla jsem se. Měla jsem rozstříhané všechny svršky oblečení na sobě, boty i vlasy. Tak co chce sakra dělat?
"Je na čase, Zápocko, aby sis uvědomila, že my si nehrajem. Nikdy," pošeptá ledově klidným hlasem. Naráz mě Vendula a Káťa chytnou za nohy a Petra a Bára za ruce. Nemůžu se hýbat. Ostré nůžky se přibližují k mé tváři.
"Ne, Marto, ne, todle už vážně přeháníte, já budu křičet!" Už vlastně křičím, ale stále ještě nikdo nepřichází. Kde jsou všichni? Cítím, že mě Vendula pustila za nohu a oddychnu si. Přece jenom dostali rozum!
"Ach, díky holky, já věděla… Mmmm!" Vendula mě pustila jenom proto, aby mi zalepila pusu lepící páskou! Jsem bezmocná a Marta naposledy pozvedne své nůžky. Snažím se jim vytrhnout, ale všechny dohromady jsou moc silné. Zoufale pohlédnu ke dveřím. A tam stojí Denisa, moje nejlepší kamarádka!
"Mmmm!"
Denisa chvíli kouká na to týrání, podívá se mi do očí a… Odejde. V tu chvíli se ostří nůžek dotkne mé tváře a Marta započne své dílo. Pomalu přejíždí po mé kůži, a co nejvíce ránu prohlubuje. Krev mi teče po obličeji, ale toho si dívka nevšímá a soustředěně dál ryje do mé kůže. Bolest… Bolest mě celou ovládne, mé slzy se mísí s teplou krví a dopadají na zem do mé moči… Z té ohromné bolesti jsem se pomočila. Vendula a Káťa si toho hned všimly a zakřičeli na Martu: "Fuj! Dobrý, myslím, že už má dost."
"Počkej, ještě to není hotový," zabručí Marta.
"Tak, hotovo!" řekne po chvíli, která trvala snad 1000 let. Odstoupí ode mě, vrhne na mou tvář krátký pohled a jde pryč. Všechny holky s ní. Padám bezvládně na zem a nekontrolovatelně brečím. Otřásám se vzlyky a nejsem schopná jakéhokoliv racionálního přemýšlení. Ostrá bolest mi vystřeluje do zubů a do hlavy. Šahám do tašky pro malé zrcátko a prohlížím si tvář. Na okamžik ztuhnu zděšením. Zrcátko padá na zem a tříští se na tisíce drobounkých kousků.
Na mé pravé tváři se skví hluboká jizva ve tvaru "M"!

Zhluboka dýchám a dívám se do dáli. Miluji západy slunce! Obloha se krásně zbarví do červena, ptáci přestanou zpívat a i hluk města jakoby utichne. Jako teď. Stojím na dlouhém mostě nad druhou největší přehradou u nás. Obvykle tu jezdí auta, ale dnes tu není ani živáček. Jen já a západ slunce. Smráká se. Voda 200 metrů pode mnou se stříbřitě leskne a je naprosto klidná. Velký oranžovo červený kotouč se na ní odráží. Koukám na něj jak zhypnotizovaná. Nedokáži od něj odtrhnout oči. Je tak krásný! Zve mě k sobě. Hele, ani jsem si nevšimla, že stojím na zábradlí. Odtud je ten pohled ještě krásnější!!
Mé rty se zvlní do úsměvu.
Tělo se překlání dopředu. Vítr mi sviští kolem uší a já si užívám ten krásný dlouhý pád, nekonečný pád. Je to nádhera. Ani si pořádně neuvědomuji, že jsem skočila z mostu. Že páchám sebevraždu. Že za chvíli umřu. To mi proběhne hlavou až v poslední vteřině. A začne se odvíjet film mého života.
První políčko.
Pláč. Zima. Teplo. Táty radostný výkřik. Studené nemocniční stěny. Teplá náruč maminky. Bratrův nedůvěřivý pohled, když mě poprvé chová.
Druhé políčko.
Moje první krůčky. Nadšené výkřiky rodičů. Nevěřícné pohledy tetiček. Bolest z pádu na holý zadek. Bratrův smích. Maminčino chlácholení.
Třetí políčko.
První cesta do školy. Strach z neznáma. Seznamování s ostatními. Posměšky. Nezařazení do kolektivu. Ústrky. Útrapy.
Čtvrté políčko.
První větší šikanování. Je mi 10 let. Zavření do sklepa. Vysvobození správcem domu. Slzy. Obrovský strach. Příchod Denisy a její utěšovaní. Krátký okamžik plný smutku a zároveň štěstí.
Páté políčko.
Denisa, jak stojí mezi dveřmi a pak odchází. Ponížení. Obličeje mých mučitelek. Bolest. Nekonečná, trvalá bolest…


Tma. Nenávidím tmu. Bojím se jí. Mám z ní téměř panickou hrůzu. A teď je všude kolem mě. Ale kupodivu to se mnou nic nedělá. Úplně v pohodě šátrám rukama kolem sebe, což bych jinak NIKDY v životě neudělala. Nic nenajdu a tak kráčím rovnou za nosem. Zem pode mnou… Jak bych to řekla… Je i není. Nohama po ní chodím, cítím ji chodidly, ale rukou nic nenahmátnu. Tak jdu dál. Po čase, který mohl být jen krátkou chvílí nebo i věčností, vidím v dálce bílé světlo. Zamířím k němu. Jsem už skoro u něj. Světlo je oslnivé a příjemně teplé, ale ne horké! Bezmyšlenkovitě do něj vstoupím.
Ocitnu se v dlouhé chodbě. Je vymalována bíle a po stranách jsou dveře. Kam až dohlédnu samé dveře. Podlaha je z mramoru (aspoň myslím, šutrologie mi nikdy moc nešla) a v chodbě je bíle světlo, které, zdá se, sála ze stěn, ze stropu i z podlahy. Jen tam tak stojím a přemýšlím co dál, když si za mnou někdo odkašle:
"Jméno?" Otočím se a přede mnou stojí krásný muž ve středních letech, vysoký, bledolící blonďák. Na sobě má bílou košili a kalhoty. Hranatý obličej, výrazná brada a hladce oholené tváře. Usmívá se a v ruce drží tlustý notes.
"Ehm…" odkašlám si, jeho náhlý příchod mě zaskočí "Alexandra Zápotočovská," řeknu. Muž listuje v notesu, zastaví se na jedné stránce a zeptá se na adresu. Nadiktuji mu ji a pořád čekám, co se bude dít. Muž za chvilku zavře notes a jde směrem ode mě dál do chodby. Jdu za ním.
"Lidé si neumějí vážit toho, co mají," řekne nečekaně a dál rázuje.
"Záleží na tom, co mají. Jak je to důležité pro jejich život a jestli se to dá nahradit."
"Dá se nahradit život životem?" ušklíbne se a nečekaně zastaví. Obrátí se ke mně a kouká mi zpříma do očí.
"Nechceš vědět, kde jsi? Jsi na onom světě, jak vy lidé říkáte. Nebo podsvětí, nebe, peklo, vyber si. Mou povinností je jenom ti něco vysvětlit. Zemřela si. A už se znova nenarodíš. Žádné převtělení, nic takového neexistuje. Teď se ti spočítají všechny tvé hříchy a dobré skutky. Měla jsi krátký život, takže by to normálně neměl být problém, ale…"
"Ale?" skočím mu neomaleně do řeči.
"Jsi sebevrah, Alexandro. A sebevrazi, ať už to byli knězi nebo vrazi, se dostanou jen na jedno místo." A zároveň se slovem "místo" prudce otevře dveře. Stojím na jejich prahu. Dívám se do nekonečného prostoru, kde nic není, jenom vznášející se obličeje. Kam až dohlédnu, tak jenom ztrápené tváře poletující vzduchem či čím. Toť vše.
"Sem. Do ztracena. Na věky věků. A i když skoná svět a všechno zmizí, vy tu budete bloudit a hledat své místo, jež je ztracené. Nikdy nenajdete pokoje. Jste zatraceni!" vykřikl a strčil mě dovnitř. V ten okamžik jsem se zbavila svého těla a zbyla ze mě jen tvář. Další tvář v tom nekonečném zástupu.
Tisíce a tisíce ztracených duší, kteří jsou na tom stejně jako já.
Rty se zvlní do úsměvu.
Už nikdy nebudu sama…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mau a Veu tvoje SB:-* Mau a Veu tvoje SB:-* | Web | 13. ledna 2008 v 18:01 | Reagovat

skvělá......jo hele já něco vymyslela je to píčovina ale přesto ti to napíšu....:

Zrovna utírám nůž od krve,

udělala jsem to poprvé.

Byla to pro mě taková premiéra

snad i derniéra.

Věděla jsem že musím....

Vůbec nevěděl co cítím,

tu bolest..

Myslel si,že nic nevidím,

tu jeho nevěru.

Ukládám nůž,

a říkam si:Stál mi za to nějaký muž??

Odpovím NE!!

Ale srdce říká ANO!!

nedomyslela jsme to je to píčovina.....

2 Mau a Veu tvoje SB:-* Mau a Veu tvoje SB:-* | Web | 13. ledna 2008 v 18:02 | Reagovat

jen jsem to chtěla zkusit...asi to nevyšlo =(....

3 Catherrina Catherrina | E-mail | Web | 14. ledna 2008 v 10:19 | Reagovat

Krásná povídka, co k ní říci?

Snad jen, že smrt je v mnoha ohledech vysvobození a v případě téhle holčiny to asi vysvobození bylo? Nevím, zase na druhou stranu, měla rodinu. Nevím, nikdy jsem vážně nepřemýšlela, jestli se mám zabít nebo ne. Jeden čas jsem se bála, jestli nejsem blázen, protože když jsme třeba jeli na chatu po silnici, která vede těsně vedle Vltavy, občas jsem chtěla, aby se něco stalo a my zkončili v řece. Asi mi tenkrát fakt hrabalo, no ne? Každopádně, až budu mět umřít, nebudu se bát smrti, ale toho co přijde potom.:D

4 Vallie Vallie | Web | 14. ledna 2008 v 10:25 | Reagovat

Ta poslední věta mě dostala - "už nikdy nebudu sama". Vlastně celý příběh mě dostal.. příběh nutí k zamyšlení a když nad tím tak přemýšlím, je dost depresivní - Saša v našem světě žít nemohla a tak z něj odešla - místo osvobození a konečného klidu ji ale čeká věčné zatracení a blouzení v nicotě...

5 Mixie Mixie | Web | 14. ledna 2008 v 11:42 | Reagovat

To Catherrina: Děkuju za pochvalu, myslím, že každý si někdy představuje, jaké by to bylo, co kdyby náhodou těď... Člověk se bojí toho, že neví co přijde. Vím, že naplno jsem si uvědomila smrt asi v deseti letech. Seděla jsem tehdy na lavičce a koukala na západ slunce a najednou jsem se rozbrečela ze strachu, že už ho nikdy neuvidím a tak... Takže myslím, že ti nehrabalo. :)

To Vallie: Tady jsem chtěla vykreslit psychologii postavy, to mi ještě moc nejde. Tu osmanocenost. Samota je v životě snad to nejhorší, té se já děsím ze všeho nejvíce. Ale když viděla, že konečně sama nebude... Byla šťastná. Navždy ztracená, ale ne sama. Jak říkám, vykreslení psychologie postav mi ještě moc nejde...

Haolky chci vám moc poděkovat že jsem chodíte a čtěte si:) Vážně, co já bych bez vás dělala, to netuším... :) :-*

6 Miraella Miraella | Web | 16. března 2008 v 23:29 | Reagovat

A to mi děláš naschvál, tohle? Jak víš, co přesně se mě hluboce dotkne, co mě dojme a co se mi zalíbí? Mně připadá, jako kdyby tvoje příběhy byly psaný přímo podle mých osnov, jak má vypadat povídka, která mě zaujme. Sobecký názor, že?:D Ale vážně mi to tak přijde.

Já už prostě nevím, jak tě mám chválit. Moje slovní zásoba je vyčerpána! Prostě... ber to tak, že budu uznale mlčet :D Ne, to nejde!!! Já ti prostě musím říct, jak úchvatně je to popsaný. Jak je to precizní. Nabitý emocema. Geniální. Tak. Snad se moc neopakuju, ale když ono to jinak nejde.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama