Věříte na duchy?

16. ledna 2008 v 23:19 |  Tajemné a záhadné



Odjakživa se snažím žít v reálném světě, kde vše má svůj řád a své místo. Takže otázka "Věříte na duchy?" šla vždycky kolem mě, protože já jsem nikdy nevěřil na duchy, na andělíčky s křidélky, na to, že o půlnoci vylézají mrtví z hrobů, a ani na to, že mi příbuzní ze záhrobí posílají tajné vzkazy. Ne. Prostě nevěřil. Ale nedávno jsem zažil něco, co s mým neochvějným přesvědčením, že nic nadpřirozeného neexistuje, citelně otřáslo.
Vracel jsem se domů ze školy domů, vlak měl nehorázné zpoždění, kručelo mi v břiše a já měl náladu pod psa. Těžká taška mě stahovala k zemi a já jsem si pod fousy brumlal nadávky a kletby na ten dnešní pokažený den. Cesta domů od vlakové zastávky není dlouhá, ale po několika desítkách metrů musím vyšlapat prudký kopec nahoru, což mi v tu chvíli přišlo jako nesplnitelný úkol. Unaven jsem u "úpatí" kopce shodil tašku na zem, sedl na ni a zapálil si cigaretu na uklidnění rozbouřených nervů.
Už dávno se setmělo, kolem sebe jsem viděl jen stíny stromů a keřů. Jediným světýlkem byla má cigareta. Nebál jsem se - taky čeho? Přesně jsem věděl, kde co leží, kde mám překročit kámen na cestě, kde se sehnout pod větví stromu. Šel jsem tudy už mnohokrát a nikdy se nestalo nic divného.
Ale jak tam sedím a pokuřuju si, hledím do tmy kolem sebe, náhle si uvědomím, že přímo naproti mně se pohybují dvě světýlka blízko u sebe. Ne, nepohybují, jsou na místě. Podivně se lesknou a vypadají jako oči… Zvířete nebo čeho… Cigareta dohasíná. Spálím si o ni článek prstu. Bolestivě syknu a odvrátím zrak od těch dvou podivných světélek, ale rychle ho zase vrátím zpátky. Nic tam není.
Nevěřícně na to místo zírám snad celou minutu, a pak bůhvíproč mám pocit, že bych měl co nejrychleji vstát a odejít, jinak že se stane něco nepěkného.
"Neblázni," říkám si v duchu. "Nejspíš nějaké zvíře. Uklidni se a nechovej se jako malej!" Pomalu počítám do deseti. Ale technika, která mi většinou pomáhá, dnes selže. Vlasy v zátylku mi stojí v pozoru, všude kolem mě je až nepřirozené ticho. Zadýchaně se zastavím. Jsem teprve v první čtvrtině kopce. Taška ztěžkla snad ještě víc a v hlavě mi nepříjemně tepá. Před sebou vidím jen tmu. Mám nutkání otočit se dozadu, ale vím, že to je jedna z těch nejhorších věcí, které člověk v těchto situacích může udělat. Mě to ale nedá. Otáčím se. Pomalu.
"Blbče blbče blbče blbče…" nadávám si. Zaostřím do tmy a… Nic nevidím. Na jednu stranu si oddychnu. Na druhou stranu si přeju být co nejdříve doma. Jdu radši se skloněnou hlavou. Přemýšlím o téhle cestě, o hřbitově dvě stě metrů odsud, o našem starém domě… A koutkem oka zahlédnu, jak se mi o bok něco otře. Prudce se otočím a rozmáchnu se rukou ve snaze udeřit onu věc, ale nikde nic není.
Jsem asi unavenější, než jsem myslel. To bude v pohodě. Už zbývá jen polovina cesty. Tentokrát se dívám přímo vpřed. Po chvilce uvažování se rozhodnu, že do mě vrazilo nějaké zvíře, nejspíš srna, ty tady běhají přece pořád, žijeme u lesa…
"A u hřbitova," vytane mi na mysli.
Opět se v duchu okřiknu. Na tohle teď nesmím myslet!
Blízko (a přece tak daleko) přede mnou uvidím světla našeho domu. Největší zář je z kuchyně, matka nejspíš dělá večeři. Ještě se o mě nestrachuje a ani nemusí, vždyť za chvilku jsem doma. Náhle se mi zdá, že přes světelný kužel světla něco přeběhne. Zastavím se na místě jako opařený. Nemělo to tvar ničeho, co jsem kdy viděl. To nebyla srna. Ale mělo to tělo. Nejspíše z masa a kostí. Na zajíce nebo králíka moc velké, kanci tady nepobíhají, v okolí není žádný cirkus a nikdo tu nemá žádná neobvyklá zvířata.
Tak co to bylo?!
Tohle vše se mi honí hlavou a já stále stojím na místě. Po celém těle mám mravenčení. Přiznávám, tohle je na mě moc. Před očima mám ty nejhorší představy, v hlavě si přehrávám všechny obrázky, videa, příběhy, co jsem kdy viděl nebo četl o nadpřirozených věcech. Bál jsem se. A hodně. Něco je tady se mnou.
Pomalu udělám jeden krok. Druhý. Třetí. Kráčím do kopce, rodný dům se stále více přibližuje, nekoukám ani doprava ani doleva, jen přímo před sebe. Kolem uší mi fouká vítr. Vytváří tak zdánlivou ozvěnu nějakého hlasu. Zrychluji. Kolem mě se míhají podivné stíny. Běžím. Něco supí za mnou. Minimálně pootočím hlavu a vidím, jak běží společně se mnou, jak po mě natahuje ruku, jak je ode mě pár centimetrů, jeho oči svítí a koukají do mých, výhružně se na mě směje a z ozvěny jeho chechotu mi zběsile a bolestivě tepá v hlavě…
Vpadnu do domu a zabouchnu za sebou dveře. Z kuchyně vykoukne máma.
"No ahoj, kdes byl tak dlouho?" zeptá se. "Stalo se ti něco?" zpozoruje mou udýchanost a i to, jak jsem rozčilený.
"Ne… ne, jen jsem se nějak zadýchal," odpovím, sundám tašku a prohrábnu si vlasy. Ruce se mi strašně třesou, jsem celý zpocený… Přistoupím k oknu v předsíni. I přes nemalý strach, který ještě mám, vyhlédnu do tmy.
V dálce se blýskají dvě malá světýlka.
Nevím jak vy, ale na otázku "Věříte na duchy?" mám už jinou odpověď.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vallie Vallie | Web | 17. ledna 2008 v 7:53 | Reagovat

Myslím, že v tomhle případě bys sourozenci měla věřit... je to dobrý...akorát mi neseděla věta : "koutkem oka zahlédnu, jak se mi o bok něco otře" - když se ti něco otře o bok, tak to podle mě je cítit, ne vidět... Ale jinak vážne dobrý - z tohoto mi totiž docela i běhal mráz po zádech, zvlášť na konci...

2 Mixie Mixie | Web | 17. ledna 2008 v 9:14 | Reagovat

díky:) s tím bokem máš vlastně pravdu, to jsem přehlédla, přece jenom jsem to psala dost narychlo...

3 Mau a Veu tvoje SB:-* Mau a Veu tvoje SB:-* | Web | 17. ledna 2008 v 17:59 | Reagovat

ty woe...jako už se teďka bojim..já sjem totiž stráášnej strašpytel...:D:D:D::D

4 Grey lady Grey lady | Web | 17. ledna 2008 v 19:19 | Reagovat

Dobře, spřátelím, pěkně píšeš a máš zajímavý blog. ;o)

5 Catherrina Catherrina | E-mail | Web | 17. ledna 2008 v 21:35 | Reagovat

No páni...Já sice nevěřím přímo na duchy, teda...prostě věřím, že je něco mezi nebem a zemí a jestli to jsou duchové, tak ať. Zase na druhou stranu ale...dost! Žádný filozofování nebude, to asi nechceš jako vyjádření k povídce, což?:)

Mno, běhal mi z toho mráz po zádech, protože moje "milá" fantazie si ze mě střílí způsobem, že si všechno co čtu, naprosto reálně vybavím.

Povídka hezká!=)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama