Únor 2008

Myslbol

27. února 2008 v 23:06 Téma jiné


Hlava úpěnlivě volá:
"Nemysli na to znova!"
Mysl ztrápeně prosí:
"Nechytej se do zrádných sítí!"
Myšlenek tolik kolem mě proudí:
"Obsáhni světa vědění!"
Ústa beznadějně křičí:
"Ticho! Už dost bylo myšlení!"
xxx

Moje mysl je jak archiv starý,
už dlouhé věky netříděný.
Tolik informací, tolik slov v ní,
hlava i tělo celé mě bolí.
xxx

Nedokážu vytěsnit myšlenky,
vše si beru moc k srdci,
stačí jen zmínka o válce,
a dumám nad ní klidně hodiny!
Stačí jen zmínka o afrických dětech,
spoustu času zaberou mi nápady na zlepšení.
Stačí jen zmínka o lásce,
a přemýšlím o tom, zda je to ten pravý.
Stačí jen zmínka o přátelích,
a nevím, zda mohu se jim svěřit.
Stačí jen zmínka o tom či onom,
a já myslím na to vše.
xxx

A hlava mě z toho všeho bolí,
nedokážu vše urovnat, a to mě mrzí.
Chtěla bych světu pomáhat,
chtěla bych toho tolik!
Inteligence je někdy prokletí,
i když netvrdím, že já jí oplývám,
jen všechno víc prožívám.
xxx

Závidím všem, které tohle netrápí.
Co bych někdy dala za obyčejné pubertální problémy,
jako jestli to oblečení je dost "ímo",
jestli nepůjdem večer na "pívo",
co vzít si na sebe, jak se ustrojit,
ale zároveň si uvědomuji,
že pořád jsou na světě lidé,
kteří to mají mnohem horší než my.
xxx

Ach, tolik myšlenek, tolik věcí v hlavě mám!
Nechci se z toho zbláznit, ale mám pocit,
že pomalu do toho stavu upadám.

Zasejřený polibek

27. února 2008 v 21:31 M*A*S*H (SLASH)


Korea se dneska zdála tišší než jindy. Dokonce i zvířata jakoby ztichla a nerušila zdánlivé příměří, ať už mělo být kratičké jeden den nebo dlouhé na celou věčnost. Hawkeye Pierce ale paradoxně kvůli tomu tichu nemohl spát. Už dávno si zvykl na hluk vybuchujících střel. A když tu nebyly ony, zastalo ten hluk Winchestrovo strašné chrápání. Jenže ten byl na dovolené v Soulu. Hawkeye se snad po sto padesáté deváté převalil a zhluboka si povzdechl. Nakonec se rozhodl, že to nemá cenu a že si udělá menší procházku táborem.
Vyšel z Bažiny a zamračeně se rozhlédl. Ve stanu otce Mulcahyho se svítilo. Hawkeye se tomu nedivil. Blížila se neděle a s ní i otcova bohoslužba. Určitě se na ni pilně připravoval. Hawkeye zamířil ke stanu otce Mulcahyho.
"Stůj! Kdo tam?" ozvalo se náhle za ním. Hawkeye jen protočil oči v sloup.
"Ale Klingere, neměl by si být ve stanu a šít si večerní šaty, opravovat oka na nylonkách nebo něco podobného?"
"Promiňte pane, ale hlídka je hlídka, ať už se vyjednává příměří nebo ne. Jaké je heslo?"
"Jestli mě hned nenecháš na pokoji, předělám ti spodek tak, aby ti ladil s výběrem tvého oblečení!"
"Správně, můžete jít," řekl Klinger a odcupital na růžových botách s vysokým podpatkem, které absolutně neladily s kanárkově žlutým kostýmkem, který měl na sobě. Hawkeye jen zakroutil hlavou. Za okamžik už stál před stanem otce Mulcahyho a najednou ho napadlo, jestli to je dobrý nápad. Z ničeho nic, jakoby měl nějaké tušení či co… Nakonec si řekl, že jde jen na přátelský rozhovor a nic víc. Zhluboka se nadechl (v břiše měl pocit, jako když zval svou první sestřičku na procházku po nepřátelském území, není divu, že odmítla, ale hned poté přijala pozvánku do mnohem bezpečnějšího skladu zásob) a třikrát zaklepal.
"Dále," ozval se okamžitě otcův hlas. Hawkeye vešel. Otec seděl na židli u svého stolu, na němž byl rozepsaný dopis.
"Á, Hawkeye, zdravím vás! Jak to že nespíte?" usmál se otec Mulcahy.
"Já vám ani nevím, otče, nějak jsem nemohl spát a chtěl jsem se projít a uviděl jsem, že se u vás svítí, tak jsem si řekl, že bychom si mohli popovídat."
"Ó, to je milé," řekl otec trochu rozpačitě.
"Jestli vás teda neruším, můžu…" začal se omlouvat Hawkeye, ale otec ho přerušil.
"Ne, to je v pořádku, rád si s vámi popovídám. Popravdě je to dost dlouho, co jsem naposledy s někým mluvil jen tak. Víte co tím myslím, samé problémy, utěšování a hledání řešení, ale žádné přátelské popovídání o ničem. Posaďte se, Hawkeyi."
"Díky otče," řekl Pierce a posadil se na postel, jelikož otec si sedl na jedinou židli ve stanu. Na okamžik nastalo trapné ticho. Hawkeye měl strašné nutkání si odkašlat, ale když se podíval otci do očí, najednou ho to nutkání přešlo. Otec se zase usmíval tím svým optimistickým stylem, až se Hawkeye musel usmát taky.
"Otče prozraďte mi, jak to že máte pořád takovou skvělou náladu?"
"Víte Hawkeyi, za bodrým úsměvem se může skrývat i něco jiného než radost," řekl otec Mulcahy smutně, až to kapitána zarazilo. Zkrabatil čelo nad skutečností, kterou si uvědomil až nyní. A to, že i otec Mulcahy je jen člověk, který by se občas rád někomu vypovídal. Hawkeye položil ruku na otcovy složené dlaně v klíně a vlídně se na něj usmál.
"Jestli si chcete promluvit o něčem, co vás tíží, klidně můžete." Otec si zhluboka povzdechl a zadíval se na Hawkeyho prsty na svých dlaních. Pak se od něj odtáhl.
"Věřte Hawkeye, nemůžu," řekl otec a díval se před sebe.
"Otče…" Kněz stále pozoroval celtu stanu před sebou.
"Francisi…" Otec se konečně podíval Hawkeymu do očí. Stál nad ním a položil mu ruku na rameno. Otec Mulcahy ji dost dlouho pozoroval, jakoby se k něčemu odhodlával. Pierce byl trpělivý, myslel, že mu otec něco řekne, a rozhodně nečekal že…


…že se otec náhle postaví a políbí jej. Hawkeye jen překvapeně sledoval, jak ho otec vášnivě líál, s vytřeštěnýma očima jen matně cítil, že mu v puse rejdí otcův jazyk, a přemýšlel, co se to sakra děje.
To není možné… To se mi zdá… Hawkeyi probuď se… Nelíbáš se s knězem, rozumíš? Nelíbáš se s knězem a nevzrušuje tě to, jasné?!
Nevzrušuje mě to??!
Hawkeye Pierce si náhle uvědomil, že mu otcovy polibky přijdou docela… Docela sexy a vzrušující. Pomaličku zavřel oči a jemně přejel jazykem po Francisově dolním rtu. Rukama přejížděl po jeho zádech a opatrně se nořil do neznámých vod, kde ještě nikdy nebyl. Válka kolem přestala existovat. Najednou to bylo zcela normální, že se líbá s knězem a že cítí, jak mu začínají být kalhoty v oblasti rozkroku těsné. A čím déle se líbali, tím více cítil, že otec je na tom stejně.
Pak se jejich rty jemně rozpojili. Vážně si zadívali do očí. Francisovi se v nich třpytily slzy.
"Já," začal, ale Hawkeye ho přerušil.
"Pš… Mlč!" přikázal potichu. Chtěl víc. Netušil, kde se to v něm vzalo. Netušil, že by byl kdy schopen milovat muže, milovat kněze, ale cítil, že dnes toho schopen je.
"Chci tě," řekl Pierce a znovu si Francise přitáhl. Stáli u sebe v pevném objetí, jejich ústa byla jen několik milimetrů od sebe…
"Nemůžu… Nesmím, i když strašně chci. Jsem kněz," zašeptal Francis a z očí se mu řinuly slzy. "Už od prvního dne, kdy jsem tě viděl… A teď, když se každým dnem čeká konečný mír a každý odjedeme domů…" koktal Francis. Pustil Hawkeyho a o krok ustoupil. "Měl byste jít," řekl. Hawkeye přikývl. Když za sebou zavíral dveře stanu, ohlédl se. Francis seděl na židli, hlavu svěšenou, a v prstech třímal kříž…
"Sbohem otče," zašeptal Hawkeye a šel zpátky do Bažiny. Cestou nepotkal nikoho a díky bohu (zatracený zasejřený bůh) ani neprobudil B.J., když si lehal do postele. Usnout se mu už nepodařilo. Před očima měl pořád ten polibek…
Zatracený zasejřený polibek…

M*A*S*H

25. února 2008 v 17:21 M*A*S*H (SLASH)
"B.J., mohl bych tě o něco poprosit?"
"Ano, Hawkeyi?"
"Drž už hubu a zhasni!"
"Proč si najednou tak agresivní?"
"Já nejsem agresivní, jenom má za sebou 19 hodin na sále, kdy mi mezi rukama prošlo tolik malých kluků, jako kdyby základní škola měla výlet na minovém poli, takže bych ocenil, kdyby sis přestal prozpěvovat a prohlížet si fotky své ženy a zhasnul!"
"Dobře tak se nerozčiluj, já už zhasínám."

Dětské hřiště opuštěné

22. února 2008 v 1:50 Téma bolest

Dětské hřiště opuštěné.
Dětské hřiště potiché.
Dětské hřiště.
Kam všichni poděli se?
Kde jsou děti,
děti mé?
Kde si hrají
lidičkové malí?
Kde je jim všem konec?
Těm dětem nevinným.
Co se nevědomky vysmívají
dospěláckým principům.
Děti, děti,
vy později narození,
hrajete si na schovku?
Nebo je v tom snad více?
Dětské hřiště
Prolézačky, lavičky, hračky poházené.
A kde jsou lidi ostatní?
A proč ta zamračená obloha?
A co ty divné létající stroje?
Továrna na neštěstí.
Děti, děti, schované,
v krytech z papíru a z lepenky.
Dospělí na loukách
ve městech
vesnicích.
"Braní" svou zemi, ale
hlavně politické ideály.
Dětské hřiště opuštěné
je toho důkazem.


Bezejmenný

21. února 2008 v 20:52 Téma jiné


Bíle pomalovaný kříž na
kraji cesty.
-bezejmenný-
Černá písmena vybledlá
na památníku války.
-neznámý-
Veliká kytice opřená
o úpatí vzpomínek.
-anonymní-
A pod zemí kosti
obtočené kořeny rostlin.
-zapomenutý-

Kolem hrdiny denně procházejí
lidé bez starostí.
-lhostejní-
Kostra mladého muže
povolaného do války.
-zapomenutá-
Jen dívenka kolem kráčející
pocítí tu energii.
-vibrující-
Poklekne, pomodlí, pohladí
památný kříž na jeho počest.
-vědoucí-
Protože jen čistá duše dítěte
prohlédne mlhu lží
-postavených-
kolem událostí války.
Bylo to jinak
třeba se nám někdy poštěstí
slyšet pravdu
mrtví ale nepromluví.
-němí-
Vzpomínky odešli společně s nimi.
S vojáky.


Příběh - 2. kpt

21. února 2008 v 14:44 Příběh

"Ne, opravdu tu nemusíte zůstat, jeďte domů."
"Ale Harry, jsi si jistý, že to zvládneš?" zeptala se ho asi posté Hermiona. Harry se pousmál. Stará dobrá Hermiona, jako by ji nebylo 23 let, ale pořád 17.
Naposledy se s nimi rozloučil, ujistil je, že pobyt tady vydrží, a když se za několik minut ozvalo hlasité dvojité prásk, Harryho úsměv pohasnul. Nenávistně pohlédl na majestátné sídlo Malfoyů. Nikdy si nepomyslel, že by mohl nějaký dům nenávidět víc než dům číslo 4 v Zobí ulici. Naštvaně zastrčil ruce do kapes a zachmuřeně sešel ze schodů a šel se projít po rozsáhlé Malfoyovic zahradě. Už se smrákalo, ale Harry co nejvíc oddaloval návrat do toho domu. Nechtěl být pod jednou střechou s Malfoyovými. Nechtěl být pod jednou střechou s Dracem. Nechtěl být vůbec pod tou střechou!
Z Kingsleyho se vyklubal pěknej zmetek! Radši by se utkal se všemi smrtijedy, kteří se usadili na Grimmualdově náměstí, než aby spal třebas jen pár metrů od toho blonďatého spratka, vysokého, hubeného, s ostře řezanými rysy…
Harry se zastavil jako zasažený bleskem (i když bouřka široko daleko neřádila žádná). Musí být unavený. Hodně unavený. Proč by jinak myslel takhle?!
"Asi bych si měl jít vážně lehnout," pomyslel si. S hlubokým povzdechnutím zamířil zpátky do domu. Vypadá to, že se spaní pod Malfoyovic střechou pro dnešek nevyhne.

"Tady je váš pokoj, pane," zavedl ho skřítek před dveře jeho pokoje. Harry mu poděkoval a propustil ho. Opatrně vešel dovnitř, jako kdyby čekal, že za rohem na něj bude čekat ten hnusnej blonďatej hajzlík. Ani se radši moc nerozhlížel po pokoji, svlékl se do půl těla a zaplul do postele. Zavřel oči a snažil se vůbec nepřemýšlet a co nejrychleji usnout.
Skoro se mu to podařilo. Ale poslední roky plné bojování a stopování smrtijedů zbystřilo jeho smysly natolik, že dokázal zaslechnout pláč o několik metrů vedle něj.
Pláč o několik metrů vedle něj?!
Harry se vzpřímeně posadil a narazil si na nos brýle. Vzlykot se ozval znovu. Pověstná Potterovská zvědavost mu nedovolila nechat to být a zůstat ležet, on prostě musel vstát a vydat se po stopě onoho tak zvláštního zvuku v tomhle domě. Opatrně vyšel z pokoje. Celý dům se utápěl v tichu, jen jeho uši sem tam zaznamenaly tiché vzlyky. Harry jen doufal, že se někde nepotká s Luciusem Malfoyem, kterého ten den zahlédl jen dvakrát. Opravdu nevěděl, co by si s ním řekl a jak by se zachoval. A hlavně jak by vysvětlil, že se potlouká po jeho domě polonahý.
Minul několik dveří, když se konečně zastavil před jedněmi, odkud vycházel pláč. Opatrně pootevřel dveře jen na pár milimetrů. Měl štěstí. Postel a na ní autor podivných zvuků byli přímo naproti dveří, a tak měl Harry dokonalý výhled. Pláč se ozval znova. Osoba na posteli se převalila na druhý bok a v měsíčním světle se zaleskla čupřina blonďatých vlasů. Harry zalapal po dechu. Před ním ležel v posteli Draco Malfoy. Harry nepocítil obvyklý příval nenávisti. Možná proto, že nikdy Draca neviděl v takovéhle situaci. Ano, kdysi ho přistihl v dívčích umývárnách, ale tam měl k pláči důvod. Proč brečí teď?
Byl vzniklou situací tak ohromen, že zůstal stát za dveřmi a pozoroval svého soka dál. Draco se převrátil v posteli na záda a přestal vzlykat. Začal si povídat.
"Nenávidím tenhle život. Nenávidím tohle místo. Nenávidím svou rodinu. I jeho nenávidím. Ale je to jiná nenávist než ty ostatní. Já ho nenávidím… A zároveň ho miluju. Panebože, a on teď leží kousek vedle a já nemůžu nic dělat…"
Harry horečně přemýšlel. Kurva o kom to mluví? Snad ne…?!
"Otec by mě zabil. Matka by se styděla. A Potter by se mi vysmál do obličeje," Draco se opět rozplakal. A Harry vešel dovnitř. Draco ho okamžitě uviděl, přestal plakat a vyskočil z postele. Stejně jako Harry byl polonahý.
"Co tady doprdele děláš, Pottere?!"
Harry nevěděl, co říct. Přistoupil k Dracovi.
"Počkej!" zastavil ho Malfoy. "Co to sakra děláš?!"
Potter ho chytil za šíji a přitáhl k sobě. Krátce se políbili a odtrhli od sebe. Chvíli si hleděli do očí. Draco si náhle přitáhl Harryho. "Stůj!" řekl Potter. "Co to děláš?" Draco jej umlčel polibkem. Mnohem delším a intenzivnějším.

Cítíte, jak se stuha kolem vás uvolňuje. Mlha se rozptyluje. Písmenka jsou zmatená a zpřeházená. Slyšíte kroky starého pána.
"Ještě ne," bráníte se procitnutí. "Chci to vidět dál."
Přání je vyslyšeno.

Dvě mužská těla v posteli. Proplétající se údy. Hlasité vzdechy rozkoše a slasti. Polibky jemné přecházející v drsné a žádoucí.
"Chci tě v sobě," vzdychne Draco. "Chci tě v sobě cítit!"
Harry neodolá té prosbě. Nasliní si prst a pomalu ho vsune do Dracovy dírky. Pomalu jej roztahuje, nejdřív tam strčí dva prsty, posléze tři, až je Draco pro Harryho dostatečně velký.
"Můžu?" zeptá se Harry, když se Draco položí naproti něj.
"Musíš," zašeptá Malfoy a položí mu nohy na ramena. A Harry do něj opatrně a pomalu vnikne. Draco sykne.
"Bolí to?" zeptá se starostlivě Harry. Draco zavrtí hlavou. Harry začne pomalu přirážet.

Teď už se mlha rozptýlí úplně. Nesouhlasně zavrčíte a hledíte starcovi do očí.
"Už jsem ti prozradil dost. Teď mě nech být." Stuha se kamsi ztratila, mlha se definitivně rozptýlila. Další příběh dovyprávěn.
"Ale jak to skončilo?" ptáte se.
"Zůstali jsme spolu až do smrti. Šťastní. Nebo bych měl říct, že nás načapal Lucius Malfoy a v záchvatu vzteku ho zabil? Nebo ti neřeknu nic a nechám to na tvé fantazii. Vyber si." Harry Potter odchází. Do jiné místnosti. Tam na něj čeká další čtenář dychtící po příbězích. Vy už jste si svůj příděl vyčerpali. Musíte jít dál. Vstáváte. Klavír kamsi zmizel. Vidíte, jak se polorozbořená místnost drolí a rozpadá a vy se ocitáte v nové, kde čeká jiný stařec s jiným příběhem.


Příběh - 1. kpt

21. února 2008 v 0:43 Příběh

Představte si klavír. Černé a bílé klávesy v dokonalé harmonii poskládané vedle sebe. Dřevo z toho nejstaršího dubu Evropy. Vidíte jej? Jeho majestátnost. Opuštěný klavír uprostřed zaprášené místnosti s vymlácenými okny. Teď se podívejte o něco blíže. Tak blízko, jako byste byli sklonění až u kláves. V zorném poli se objeví dva štíhlé prsty. Zlehka přejedou po klávesách. Třesou se. Teď o kousek ustupte a podívejte se nalevo od sebe. Ano, je to on. Jen o tolik let starší. Bílé vlasy již dávno ztratily svůj lesk, zřídly a jen málo zakrývaly vějíře vrásek, povislou kůži na tvářích nebo jaterní skvrny po celém obličeji. Kulaté brýle byly již dávno vyměněny za jiné s masivními obroučky. A jizva? Skoro ztracená v záplavě rýh na čele z celoživotního stresu a trápení. Zkroucené tělo ztěžka dosedne na stoličku, které jste si před tím ani nevšimli. Připadáte si jako nezvaný host, ale vypadá to, že Harry Potter vás snad ani nevidí. Několikrát mu zamáváte rukou před obličejem, na chvíli ji tam podržíte, ale reakce žádná. Je vám trapně a nevíte, co dělat. Vypadá to, že starý pán vzpomíná.
Třesoucí prsty položí na klávesy a snaží se vyťukat nějakou melodii, ale třes mu to nedovoluje. Je vám ho strašně líto. Ani si to neuvědomujete, ale sedáte si vedle něj na další stoličku odnikud a i přesto, že jste na klavír nikdy neuměli, pokládáte na něj prsty a pomalu mačkáte klávesy. Nejdříve jen váhavě, ale po pár tónech se sebejistě pouštíte do složité melodie. Starý pán pozvedá hlavu. Nijak ho to nevyvede z míry. Zavře oči a poslouchá.
"Draco…" vyklouzne potichu z jeho úst. "Draco…"
"Povídejte," zašeptáte. Stařec však dál upírá oči na klavír a vy hrajete. Dlouho. Ale jste trpěliví. Počkáte.
"Nikdy jsem nemyslel, že sem ještě někdy přijdu. Na Malfoy Manor. Do sídla, kdes zažil jen utrpení, bolest, kdes byl tak dlouho uvězněný a mučený krutostí svého otce a bezmocností tvé matky. Mám vzpomínat? Nechci vzpomínat. Už jen to, že jsem tady, mě neuvěřitelně bolí. Vzpomínky jsou živější. Hlavně ty špatné. A kdo by chtěl ještě slyšet příběh chlapce, který zůstal naživu? Všichni jej slyšeli."
"Ale já ne," zašeptáte opět. Pořád hrajete na klavír a přemýšlíte o slovech starce. Tohle že je sídlo rodu Malfoyů? Tomu se vám nechce věřit. Co se stalo?
"A kdo jsi ty, že to chceš vědět? Proč bych měl otevírat staré rány?" ptá se vás stařec, ale pořád upírá oči do klavíru. Uvědomuje si vůbec situaci?
"Já vím, jsem jen prostý čtenář, ale chci to vědět. Už bylo napsáno tolik příběhů o vás a o něm, strašných i končících dobře. Co nového by mohlo přijít?" oponujete. Zvědavost čtenáře nezná mezí. Ale co hrdinové povídek? Kdo na ně kdy pomyslel?
"Vím, co prožíváte. Magická moc obsažená v dílech ve vás probouzí život. Když umřete v povídce či básni, umřete i ve skutečnosti. Záleží jen na pisateli, zda vám dá milost nebo přivede jen další bolest," přesvědčujete a domlouváte. Chcete si přečíst nový příběh.
"Dobře. Doufám, že bude autor protentokrát milosrdný." Stařec se postaví a kráčí pryč. Ven z místnosti. Vstáváte a chcete jít za ním. On vás ale jedním máchnutím ruky zastaví.
"Ne, hraj dál. Příběh se pak lépe čte i vypráví. To, co budu říkat, uvidíš." Opět si sedáte a začnete hrát. Zvláštní pocit. Pokládáte jeden prst za druhým a zpod rukou se začíná jemně linout melodie. Obtáčí se kolem vás jako šála a obmotává vás. Stahuje a utahuje se kolem vašeho těla. A pak, kdy už chcete vykřiknout a začít se bránit, se kolem vás utvoří něco jako mlha. Před očima máte písmenka, v uších slyšíte slova. Uvolníte se a čtěte. Začíná tu další z mnoha příběhů.
---

"Je to zvláštní pocit být tady."
"Kolikrát to ještě řekneš, Rone?" Ron Weasley jen pokrčil rameny. Opět pohlédl na sídlo Malfoyů.
"Aby ti nevypadly oči, Weasley. Ano, je to něco jiného než ta vaše barabizna, ale musíš si uvědomit, že každý není chudý jako kostelní myš," ozval se za nimi pohrdavý hlas mladého kouzelníka Draca Malfoye. Všichni tři se otočili za hlasem. Harry vytáhl hůlku a namířil ji na Malfoye.
"Ne, Harry! Je na naší straně, zapomněls?" Hermiona chytla svého kamaráda za zápěstí, aby mu zabránila ve vyslání kletby. Harry hůlku nesklonil, protože Malfoy ji ve své pazouře držel taky.
"Tak dělej Pottere! Předveď co ses přes prázdniny naučil!" popichoval jej Malfoy s pohrdavým úsměvem na tváři. Už dávno to nebyl ten vychloubačný srab. Teda vychloubačný byl pořád, ale události několika posledních roků z něj udělaly muže. Dokázal by se jim teď postavit i bez hůlky.
Hermiona se na Harryho prosebně zadívala. Ten po dlouhém zaváhání přece jen hůlku sklonil, ale ještě před tím si okázale odplivnul, aby vyjádřil, že nenávist mezi ním a rodem Malfoyů je pořád víc než silná.
Otočil se na podpatku a vešel do domu pronásledován Dracovým pohledem.
"Pořád si myslíš, že to je dobrý nápad?" zeptal se Harryho Ron rozhlížeje se po přijímacím sále. Vypadalo to tady opravdu úžasně. Bohatství a vznešenost sálala odevšad, od drahých perských koberců po luxusní úchyty na ručníky.
"Nemám na vybranou. Šéfem řádu je Snape a ten tu velí, na to nezapomeň. Malfoy tímhle chtěl dokázat svou loajálnost k řádu a proto se nabídl, že se první schůzka po obnovení může konat v Malfoy Manor." Když už se Ron snažil nějak oponovat, Harry se pousmál. "To ale neznamená, že se s ním musíme hned bratříčkovat, Rone. Hajzl je to pořád, jen máme méně záminek k tomu ho uřknout, až to nebude čekat."
"Fajn, to je dobře," pousmál se zrzek a hned s lepší náladou kráčel vedle Hermiony, která se ale tvářila více než nesouhlasně.
"Je to náš spojenec. On i celá jeho rodina. Neměli byste se k němu takhle chovat."
"Nevypadá na to, že by on měl zájem na dýmce míru, Hermiono," řekl Harry tónem, který naznačoval, že už se o tom nehodlá bavit a tím je téma skončené. Dívka zavřela pusu, ale z očí jí sršely blesky. Harry se v duchu usmál. Všichni se tolik změnili. Celý svět se změnil. Voldemort byl mrtvý už šest let, Fénixův řád rozpuštěný krátce poté, Kingsley se držel svého postu ministra kouzel, Bradavice jen zkvétaly pod ředitelkou McGonagallovou, a mohlo to skončit šťastně jako nějaká pohádka pro děti, kdyby nebylo několika desítek smrtijedů, kteří se rozhodli, že mír trvá už nějak moc dlouho.
Trojice vešla do jednoho z mnoha salónků. Navedl je domácí skřítek. Malfoyovi si jich museli pořídit několik, protože jeden prostě nestíhal tu spoustu úkolů, takže to tu vypadalo jako při srazu třídy somálců po třiceti letech.
"Harry! Rone! Hermiono!" Kingsley vstal a už z dálky je vítal. Harry jen kývl hlavou a sedl si do čela stolu. Nebylo to úmyslně, nikde jinde totiž už nebylo místo. Potyčka s Malfoyem je zdržela. Hermiona se bavila s Kingsleym o nějakých zabezpečeních ministerstva a Munga, Ron se stále okatě díval na vybavení domu a Harry si prohlížel příchozí. Konečně když po několika minutách dorazili poslední opozdilci (mezi nimi přišel i mladý Malfoy a postavil se vedle dveří), Kingsley několikrát udeřil vidličkou o skleničku, aby si sjednal ticho.
"Dobrý den vám všem. Určitě je vám známo, kvůli čemu jsme se tady sešli, takže bez zbytečných řečí: i když je Vy-víte-kdo poražen a jeho armáda byla rozprášena, poslední dobou se objevují lidé, kteří se prohlašují za smrtijedy. Ta horší zpráva je, že oni se tak doopravdy chovají, nosí jejich škrabošky i pláště a prý verbují stále nové a nové členy.
Rozhodl jsem se tedy svolat členy Fénixova řádu a obnovit jej. Co říkáte?"
V salónu se rozhostilo ticho. Jako první se ozval kdo jiný než Harry.
"Kolik jich je?"
"Přesná čísla nemáme, ale odhaduje se něco kolem třiceti mužů a bohužel i několik žen." Kolem stolu zašuměl hovor.
"Kde mají sídlo?"
"O žádném ještě nevíme."
"Máte nějaký plán?"
Otázky sršely ze všech stran. Kingsley zvedl ruku a všichni ztichli.
"Měli bychom začít od začátku. Kdo je pro obnovení řádu?" Do vzduchu se zvedly všechny ruce, ovšem některé trochu váhavě. Patřily většinou těm, kteří ještě nedávno skrytě podporovali Vy-víte-koho.
"Dobře. Nyní bychom měli zvolit předsedu." V Harrym to hrklo. Hrdost mu nedovolovala myslet o nikom jiném než o něm samotném. Avšak Kingsley se činil a od začátku působil jako vůdce. I teď se tvářil více než samolibě a to nevěstilo nic dobrého.
"Navrhněte aspoň tři kandidáty," ozvalo se odkudsi. Kingsley přikývnul.
"Dobře, ale řekněte vy, koho byste si představovali."
Na chvíli se rozhostilo ticho. Kouzelníci a čarodějky prohlíželi své sousedy. Nejedno oko utkvělo na Harrym.
"Potter!"
"Kingsley!"
"Bryant!"
"Dobře dobře to stačí," ukončil výkřiky Kingsley. "Kdo je pro Bryanta?" Do vzduchu se nevznesla ani třetina paží. "Kdo je pro Pottera?" Rukou se zvedlo hodně, ale Harry měl pocit, že ne dost. Žaludek se mu sevřel hněvem. "A kdo je pro mě?" Nyní se zvedlo rukou nejvíce a posléze se ozval potlesk. V Harrym kypěla všechna žluč. V hlavě mu hučelo. Lidé okolo teď velice ublížili jeho egu a to neměli dělat. Zbytek schůze Harry neposlouchal, jeho uražená ješitnost mu to nedovolovala.
"Harry," vytrhla ho ze přemýšlení Hermiona. Stála nad ním a na tváři jí hrál opatrný úsměv. Potter jen pozvedl obočí.
"Schůze skončila, pojď."
Beze slova se zvedl a odcházel. Ve dveřích do někoho vrazil. Zvedl hlavu a spatřil modré oči.
"Copak Pottere? Něco se ti snad na schůzi nelíbilo?" pronesl uštěpačně Malfoy a zasmál se Harrymu do obličeje.
"Ty hajzle, koukej sklapnout," vytáhl Harry hůlku a namířil ji Malfoyovi na břicho. Už už otevíral pusu k vyřčení kletby, když tu někdo srazil Malfoye přímo na něj.
"Zaútočili! Pane ministře, smrtijedi zaútočili!" Zatímco se Harry znechuceně zvedal ze země a oprašoval si hábit (Draco dělal úplně to samé), příchozí doběhl ke Kingsleymu a rychle mu něco sděloval. Ministr se mračil víc a víc.
Všichni kolem stáli a chtěli vědět, co to znamená.
"Poprosím všechny, aby se na moment vzdálili," řekl Kingsley nekompromisně. Lidé se otáčeli a s reptáním odcházeli.
"Harry, ty zůstaň." Potter se zastavil a podezřívavě si ministra měřil. Pak kývl na Hermionu a Rona, že to je v pořádku, jeden výhružný pohled hodil na Malfoye a čekal, co z ministra vypadne.
"Harry, mám špatnou zprávu," začal Kingsley opatrně.
"Kingsley, myslím, že špatných zpráv jsem už slyšel dost, takže řekněte rovnou, co se děje," přerušil ho Harry netrpělivě.
"Smrtijedi vtrhli na Grimmualdovo náměstí. Nemůžeš tam odjet."
Potter to pár vteřin vstřebával. "Ok, tak budu zatím u Weasleyů, Ronovi a Hermioně to vadit nebude, už mnohokrát mi to nabízeli…"
"Ne," přerušil ho Kingsley. "Mám strach, že jdou po tobě, nebylo by to dobré. Nejlepší bude, když zůstaneš tady."
"Tady?! Na Malfoy Manor?!" vykřikl Harry šokovaně. "Na to zapomeňte! A okamžitě!"
"Milý chlapče, tohle není prosba, jak by sis mohl myslet. Patříš do Fénixova řádu, a pokud to nevíš, já mu velím, takže budeš poslouchat mé příkazy. Nechci, aby tě zabili. Mezi námi, ne že bych tě měl merlinví jak rád, ale pro lidi jsi ikona, někdo, za koho by položili život. Takže tě potřebuju živého."
"Takže nemám asi na vybranou, co?" řekl hořce Harry. Jednou rukou zatínal v pěst a ve druhé drtil hůlku. Zmetek jeden.
"Ne, Harry," usmál se sladce Kingsley, čímž až nebezpečně věrně napodoboval starou známou Umbriedgovou. "Nemáš."




Životní láska

20. února 2008 v 1:12 Láska

Každého, kdo napíše komentář, uvedu ve své závěti. ;))
Mimochodem mám rozepsanou jednu kapitolovku ze světa HP, trochu slash, trochu tragédie, tak mi držte palce, ať to dopíšu :). >

Lukáš měl pocit, že se asi zbláznil

18. února 2008 v 18:48 Tajemné a záhadné

Lukáš měl pocit, že se asi zbláznil.
Ten pocit byl velmi intenzivní, ale mnohem více teď vnímal studený čůrek potu, který mu stékal po zádech. Štípal ho do husí kůže a putoval do míst, kam slunce nesvítí, kde ale byl Lukáš stejně zpocený jako po celém těle. Jeho oči vytřeštěně zíraly do tmy jeho pokoje a uši "poslouchaly" ticho.
Lukáš se právě probudil z jednoho velice nepříjemného snu. Už si nepamatoval, co se mu zdálo, jen věděl, že nic pěkného to nebylo. A že to teď bylo v jeho pokoji. A čenichalo. Slyšel to. Slyšel jeho dech na druhé straně pokoje. Slyšel jak jeho sliny dopadají na zem. Náhle ho napadlo, že skvrny od krve se z koberce špatně čistí. Jeho nadměrně čistotná matka bude ráno pěkně naštvaná.
Do nohou a rukou ho jako na povel chytlo nepříjemné mravenčení. Celé jeho tělo ztuhlo, aby se za okamžik roztřáslo zimou, i když za okny pokoje, tam v normálním světě, vládl srpen, nejteplejší za několik posledních let. Pomalu začal rozeznávat obrysy pokoje. Hned vedle postele měl noční stolek a na něm rozečteného Stephena Kinga a jeho slavnou Carrie, skleničku minerálky, za kterou by teď dal život, pracovní stůl, počítač… A v rohu pokoje se krčilo nějaké zvíře.
Lukášovi se zastavilo srdce. Přesně na pět sekund přestalo bít, aby se poté roztlouklo jak při maratonu. Přejížděl očima po siluetě toho tvora. Jeho tělo neustále měnilo polohu, jakoby přešlapoval, nebo se snad chystal na útok… Chlapec zřetelně slyšel, jak dýchá… Jak vrčí… Cítil, jak si tvorovy oči prohlížejí svou kořist.
Na ulici někdo práskl dveřmi od auta a následujících deset sekund se v Lukášovi mysli přehrávaly jako zpomalený film. Velice zpomalený.
Vyrazil z postele, smetl při tom knihu i svou minerálku, která se rozlila po koberci. V té samé chvíli vyrazil i tvor a jedním mocným skokem se ocitl u Lukáše, zahryzl mu své tesáky do lýtka a chlapec s výkřikem padnul na zem.
Bolest byla až překvapivě silná a rozléhala se mu celým tělem, jakoby tvorovy zuby byly napuštěny nějakým jedem. Zvíře si ho otočilo na záda a sklonilo se až k Lukášovu obličeji. Velice pomalu ho očuchávalo. Lukáš si ze všeho nejvíc přál, aby mohl zavřít oči a ponořit se do blahodárné tmy, ale musel na něj zírat. Protože to nad ním nevypadalo jako nic, co kdy viděl.
Ostré deseticentimetrové tesáky dominovaly ještě dětskému chlapeckému obličeji. Jenže ruce nebo co to bylo nevypadaly ani náhodou lidsky, byly nadměrně porostlé srstí a chyběly jim nehty nebo drápy. Tělo to mělo nepřirozeně zkroucené, páteř vyboulenou, nohy jako od nějakého tygra nebo lva…
A to zvíře si ho nyní prohlíželo, jeho sliny kapaly Lukášovi do otevřené pusy i očí… Z toho strašného strachu se Lukáš pomočil, on si toho ani nevšiml. Tiché vrčení mu pulzovalo v mozku a jeho napadala jen jediná otázka: Co to proboha je?
Zdálo se to až nekonečné, jak tam Lukáš ležel a ten neznámý tvor nad ním. Kolem nich se opět rozléhalo jedině ticho a tvorovo tiché vrčení. A pak náhle bez jakékoli příčiny tvor dokořán otevřel tlamu, Lukáš zařval a netvorovy zuby se zakously do toho mladého obličeje a trhaly ho na kusy…

Lukáš měl pocit, že se asi zbláznil.
Seděl vzpřímeně na posteli a po celém těle byl orosený potem. Dýchal zrychleně a rozhlížel se po tmavém pokoji. Právě se mu zdál strašný sen, hrozná noční můra. Přepadl ho další záchvat strachu, rychle se natáhl a rozsvítil lampičku. Jako první zalétl pohledem do kouta pokoje. Nic tam nebylo…
"Díky bohu, byl to jen sen," oddechl si chlapec. Znenadání si ale uvědomil, že ho v oblasti genitálií ho něco nepříjemně studí. Odhrnul peřinu a odhalil tak žlutou skvrnu na svých kalhotách od pyžama a na prostěradle. Vyjeveně na to zíral asi minutu a nemohl tomu uvěřit. On se počůral! Panebože, on se počůral! Po překonání prvotního šoku se zvedl a došel do koupelny umýt se a vyměnit si pyžamo. Cestou přemýšlel o tom, co se mu zdálo. Ale čím víc vzpomínal, tím méně si dokázal cokoli vybavit, jako by dlaněmi s rozevřenými prsty chytal déšť.
"Tohle nikdy nikomu neřeknu," zašeptal si přísahu a šel si zase lehnout.
"Zvláštní, nepamatuju se, že bych zhasínal…" Lukáš vešel do ztmavlého pokoje. Už se natahoval po vypínači, když tu náhle z rohu pokoje uslyšel temné vrčení…
"Ne." To jediné dokázal říct, než se mu cosi zakouslo do nohy a on se zhroutil na zem.
"Ne, ne, ne!"
Opět prožíval tu nesnesitelnou bolest, opět se pomočil, opět se strašně bál a opět si musel prohlížet toho netvora nad sebou, který, jak si náhle uvědomil, je úplně stejný jako v jeho snu. Vzpomněl si. Vzpomněl si na všechno. I na to, jak se tvorovy zuby zakously do jeho mladého obličeje…
V tu chvíli začal Lukáš křičet a hnědé tesáky se mu zakously do tváře. Zaživa ji trhaly a Lukáš cítil, jak mu několika otvory v obličeji teče krev, na jedno oko neviděl, tak strašnou bolest ještě nezažil a přál si jediné, umřít…

Lukáš měl pocit, že se asi zbláznil.
Doslova. Pamatoval si všechno. Celou tu noční můru. Věděl, že bude počůraný. Věděl, že v koutě se schovává nějaká nestvůra. Věděl, že za chvíli zažije nelidská muka.
"Co ode mě chceš?" zašeptal do tmy.
"Co ode mě chceš?!" zařval. Odpovědí mu bylo temné vrčení. Po tváři se mu skutálely slzy. Celým tělem mu projela již tolik známá bolest, i když zvíře ještě stálo v rohu.
"Tak pojď a konečně mě zab!" zašeptal Lukáš a netvor mu s radostí vyhověl. Pomalu k němu došel, změřil se ho studeným pohledem - Lukáš očima neuhnul - skočil na chlapce a začal mu tělo trhat na kusy.

Lukáš měl pocit, že se asi zbláznil.
Opět se probudil.