Domeček z párátek

9. února 2008 v 22:23 |  Lidé


Sabina měla pocit, že se jí zhroutil celý svět. Celý život, vše, co tak těžce budovala, se hroutilo jak domeček z křehkých párátek a ona stála opodál a jen se bezmocně dívala.
---
"Ahój, už jsem doma!" řekne Sabina a vlepí své mamce na tvář pusu.
"No jéjé, za co to je?" zeptá se překvapeně její mamka. "Pusu si mi nedala… Ani nepamatuju!"
"To víš mami, mám dobrou náladu," řekne Sabča a vezme si z lednice banánový jogurt, její oblíbený. "Dneska jsem se dohodla s kámošem, že spojíme naše narozeniny a budeme je slavit spolu v Kině." Nebyla to tak zcela pravda, jelikož to nebyl její kamarád, ale spíš jen známý, s kterým prohodila jen pár slov, a spojení jejich oslav domluvila společná kamarádka, ale přesto ji dobrá nálada neopouštěla. Konečně tu byla její příležitost seznámit se s partou lidiček, které každý den potkávala. S kterýma skoro každý den mluvila, ale jen tak zběžně. Těšila se. Moc.
Dojedla jogurt a šla do koupelny vyčistit si zuby. Čistila si je několikrát denně, kvůli jejímu kouření, o kterém rodiče nevěděli. Zklamala by je tím. Sabině rodiče věřili a byli skálopevně přesvědčení, že ona jako jediná z rodiny má rozum a nekouří. Čistila si je dost často, protože než začala kouřit, měla téměř bílé zuby a chtěla si je tak zanechat, aby nepadlo nějaké podezření… Několikeré čištění zubů za den sice moc nepomáhalo, pomalu a jistě žloutly, ale ona si na tento svůj rituál už zvykla a nehodlala ho měnit. Měla na mysli jak kouření, tak ono čištění zubů.
Vešla do koupelny. Jako první ji do nosu udeřil hrozný zápach. Na neuvěřitelně špinavých dlaždičkách ležel její milovaný kocourek Kája. Rychle k němu poklekla.
"Kájo, Kájiků, Karlštinko, copak ti je?" vzlykla vyděšeně. Zrzavý a pohublý kocour dvakrát mňouknul. Sabina ho trochu odstrčila. Pod ním našla několik skvrn zaschlé krve. Po pořádném ohledání zjistila, že na těle nemá žádnou ránu. Zápach vycházel z jeho výkalů a moči, jež se rozprostíraly po celé koupelně. Sabina doběhla pro mámu.
"Mami, Kájovi se něco stalo!" zakřičela. Její mamka si povzdechla.
"Už o tom vím."
"A volali jste veterináře?"
"Táta říkal, že už mu není pomoci"
Vyběhnu z domu ven a hledám tátu. Je v garáži.
"Tati, neměli bychom zavolat veterináře?" zeptala se skoro zoufale. Její otec se na ní vážně podíval.
"Jemu už nic nepomůže."
V tu chvíli Sabině proběhne před očima celých minulých jedenáct let. Byla tehdy v první třídě a jednoho říjnové odpoledne přinesl její táta malé zrzavé vyděšené kotě. Strašně moc se bálo jakéhokoli zvuku a i malého šramotu a trvalo hodně let, než si zvyklo chodit aspoň k samotné Sabině. Vždy to ale byl samotář, celé dny trávil venku, jenže když už přišel, tak si s vrněním lehnul k Sabině do postele a ona mu šeptala do ouška svá holčičí tajemství, nevydařené flirty, špatné známky, radostná setkání… Byly to chvíle, které nikdy nezapomene.
"Tak ať mu dá injekci…" zašeptala hořce a z očí jí vyhrkly slzy. Její otec přikývl. Odpoledne strávila s ním v koupelně. Jako by cítila jeho bolest. Jeho bezmoc. Tiskla v ruce jeho pacičku a hladila jej po těle. Téměř nedýchal. Večer si musela uklidit v pokoji. Uklízela rychle, odbývala to, aby mohla zase k němu a být s ním. Nesměl být v posledních chvílích sám. Když ale vešla do koupelny, na dlaždičkách zbyla jen hnědočervená skvrna a pár louží okolo. Vyděšeně zírala a očima pátrala všude, kam by mohl zalézt.
"Mami, kde je Kája?" zeptala se téměř hystericky.
"Táta ho dal ven se vyvenčit."
"A jak dlouho už tam je?"
"Asi deset minut."
Z deseti minut se stala hodina, z hodiny jeden den, ze dne je týden. Sabina ztratila všechny naděje. Její kocourek je už nejspíše mrtvý. A nemohla se s ním ani rozloučit… Nejhorší na tom pro ni bylo, že netušila, co se s ním stalo… Kdyby přijel veterinář a dal by mu injekci… Věděla by aspoň, že už se netrápí…

"Víno s kolou, ale prosila bych více vína," poručí si Sabina a usedne do čela stolu. Stolu pro dvacet lidí, zcela zaplněný. Je pátek a je v Kině, ve známé hospodě, kam chodí spousta známých. Je tady se svými několika kamarády, ale naproti ní, u druhého čela, sedí Hans také slavící narozeniny, ale oproti ní dvacáté, ona teprve sedmnácté. Pozvedá pivo a zdraví ji, ona mu to úsměvem oplatí. Je šťastná, i přes ztrátu, kterou před týdnem utrpěla. Jenže tohle je její večer. Slaví ho s lidmi, které má ráda a které, zdá se, zaujala. Přijde k ní Petr, pogratuluje jí, dá pusu a vloží do rukou malý balíček.
"Jé, děkuju, ale tos neměl, já nic…" začala, ale to už ji za ruku vzal Martin a přál ji vše nejlepší. Celá parta se u ní prostřídala. Šťastná si zapálila a pustila se do rozhovoru s Markem, klukem, před kterým se vždycky cítila trochu trapně, i přesto, že k němu necítila nic jiného než kamarádství. Vlastně před všemi kluky se cítila trochu "nepatřičně", nebyla ve své kůži… Ale dnes večer se cítila jinak… Uvolněněji… A ostatní to vycítili také.
Jen kdyby se ta Lucka taky bavila!
"Co je?" zeptala se Sabina Lucky. Ta se na ní se strachem v očích podívala. Její mobil položený na stole vibroval. Na jeho displeji bylo napsáno "máma".
"Pokolikáté?"
"Po čtvrté."
"Měla bys to vzít."
"Ne, budou chtít, abych se ukázala doma."
Lucce je čtrnáct. A je tajně v hospodě. Před jejími rodiči spí u Sabiny doma. Jenže Lucčina máma ji pořád volá a Lucka se strašně bojí, že z toho bude průser. Sabina nevěděla, co dělat a jak ji utěšit. Kino je od jejich domu moc daleko…
"Sabi, pojď na panáka!" vyzve Sabinu Hans. Sabina se na Lucku usměje.
"To bude dobrý," a jde. Neví co ji říct. Nemá ji jak utěšit.
Náhle ji v kapse zavibruje její vlastní mobil. Podívá se na něj: "Mamčík" Diví se, vždyť mamce jasně řekla, kde bude!
"Příjem," ohlásí se její a máminou hláškou.
"Sabino, okamžitě vypadněte z Kina, jedou tam Lucky rodiče, jděte ven, nebo budete mít průser!"
Sabina na místě zkamení a otočí se na Lucku. Ta se na ni nechápavě dívá.
"Jedou sem."
"Kdo?"
"Tvoji rodiče!!"
Lucka se okamžitě zvedne, obléknou si kabáty a utíkají pryč, co nejdál, kličkují mezi paneláky, schovávají se za ohyby domů…
Sabině opět zavibruje mobil. Máma.
"Kde jste?"
"Jsme venku!"
"Okamžitě pojeďte domů, za chvíli vám jede vlak, Lucky rodiče byli u nás, kryla jsem vás, řekla jsem, že couráte venku!"
Mezitím Lucce zase volala její máma. Vzala jí to a mluvila s ní. Sabina nevnímá, co Lucka říká, protože přemlouvá mámu, ať tady můžou zůstat.
"Ne Sabčo, nezapomeň, že Lucce je teprve čtrnáct, měli bychom z toho problémy všichni! Ihned pojeďte domů!"
"Ale…"
"Za pět minut vám jede vlak, běžte!!"
Sabina se rozběhne a Lucka za ní domluví.
"Kam běžíš?"
"Na vlak!"
Více si neřeknou. Přesně po pěti minutách skáčou do rozjíždějícího se vlaku. Jen tak tak. Sabina Lucce řekla, co jí pověděla její máma. Pak se hystericky rozpláče. Zhroutí se na zem, nevnímá pohoršené a nechápavé pohledy cestujících. Skučí a rve si vlasy. Lucka si sedne na sedačku a oddychne si.
"Volal mi táta, prej to je v pohodě, ale ať se jdu radši ukázat domů kvůli mámě. Je to v pořádku," skoro si zavýskne. Uplakané oči se zvednou a střetnou se s těmi šťastnými. Až teď si Lucka všimne, že asi vše v pořádku není. Sabina pořád sedí na podlaze vlaku a brečí. Přijde průvodčí. Zeptá se Lucky na jízdenku.
"My…Nemáme," řekne.
"A peníze aspoň máte?" zeptá se průvodčí a pohlédne na Sabinu sedící na podlaze. Sabina jen zakroutí hlavou. Všechno si nechala v Kině. Peněženku… Cigarety… Dárky… A všechny sny a plány… Tohle měl být její večer… Její šance ukázat, že ona se taky umí bavit. Její šance zapadnout…
A všechno to ztroskotalo… Kvůli ní. Lucce. Kvůli tomu, že Lucka nechala na stole dopis, ve kterém si psala se spolužačkou, že jde v pátek do Kina. Jen proto jeli Lucčiny rodiče k Sabině domů.
Průvodčí je vyhodil na první zastávce. Nevěděl, že naštěstí tam přesně chtějí vystoupit. Lucka se šla ukázat domů a nechala brečící Sabinu za sebou. Když přišla, řekla jen, že je všechno v pořádku.
Večer, její večer, dopadl tak, že Sabina koukala do zdi, zatímco Lucka seděla do dvou do rána na netu a byla icq. To, že Sabině právě utekla dosud největší šance jejího života, jí nějak nedošlo.
Další den, kdy konečně vyšla ven, se šla s Luckou projít. Potkali tu partu. Hans se přitočil k Lucce.
Hans: "Slyšel jsem, že byli nějaký problémy s rodiči."
Martin: "Doufám, že to je v pohodě."
Marek: "Nenechala sis tam nic?"

"A CO JÁ?! KURVA, BYLA TO MOJE OSLAVA, NE JEJÍ! DO PRDELE, JÁ JSEM TADY!!" řvalo v Sabině, ale nahlas neřekla nic. Nemohla. Jen se přiblble usmívala. A ostatní… Ji neviděli.

Nikdo to nechápe. Nikdo to ani snad pochopit nemůže.
Sabina je těžký introvert. Známých a kamarádů má málo, ale opravdových přátel ještě méně. Často upadá do melancholických nálad a má sklon k depresím. Trpěla sebepoškozováním. Spousta lidí ji má za vrbu, jelikož Sabina nedokáže nikdy nikoho odmítnout a snaží se pomoct každému, když to jde.
Jenže jí nikdo pomoct nechce… A když už ano, nechce zase Sabina. Většinou proto, že se se svými problémy nedokáže nikomu svěřit. Prostě nemůže. A tak se to všechno hromadí v ní, její psychické trable, problémy jiných…
---

Sabina zakroutila hlavou. Domeček z párátek se nakláněl ze strany na stranu. Hroutil se. Ale ještě stál…
Ještě pořád stál…
A Sabina se rozhodla, že ho nenechá spadnout.
Domeček z párátek zůstane stát. Nespadne.
Protože kdyby se zhroutil on, Sabina se zhroutí také a zemře.
A to ona nedopustí.
Ne.
Bude bojovat.
Zvládne to.
Jako ten domeček z párátek, s nímž cloumá vítr, prudká vichřice i uragán.
Jenže podpěra z párátek je křehká. Vydrží?
Vydrží?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LUCKILY LUCKILY | E-mail | Web | 10. února 2008 v 0:08 | Reagovat

To je krásný... =)

Hele dej mi recept na aktivnost=) Už jsem třináct dní zase nic nedělala=(

2 Catherrina Catherrina | E-mail | Web | 10. února 2008 v 1:12 | Reagovat

Krásný, já vůbec nevím, co napsat...

Nechalo to ve mně takovou...nevím co, ale prostě jako by se mi z toho vrylo něco do hlavy...Asi už mi únava zatemňuje mozek...

Jinak té aktivnosti bych si taky trochu vyprosila, protože potřebuju dopsat Na duši šrám, v srdci Smrt a vůbec nevím, jak to mám zakončit....Nejdřív jsem chtěla nechat Severuse umřít, ale teď ...nechci aby umřel v knize i mimo ni...Nevím=(

3 LUCKILY LUCKILY | E-mail | Web | 10. února 2008 v 1:47 | Reagovat

Jé Cath, vždyť je ta povídka krátká.. Ještě s ní nekonči... =(

4 Mixie Mixie | Web | 10. února 2008 v 1:49 | Reagovat

přesně... se sevíkem si už poradíš, ale jestli můžu poradit já tobě, neměj rozdělaných několik kapitolovek najednou, protože pak nevíš co dělat ani s jednou... a jestli tě ted nic nenapadá, nezoufej, ono to přijde :)

5 Catherrina Catherrina | Web | 10. února 2008 v 19:29 | Reagovat

To doufám...

Ale aspoň, že už vím, jak bude pokračovat ta druhá kapitolovka!=D

6 Vallie Vallie | Web | 11. února 2008 v 8:00 | Reagovat

Je to dobře napsaný, ten poslední odstavec je nejlepší. Nevím, co více k tomu napsat. V Sabině se poznávám a znám tyto pocity docela dobře...

7 Vallie Vallie | Web | 11. února 2008 v 8:04 | Reagovat

PS: Teď jsem četla článek "10. 2. svátek má Mojmír" a nemohla jsem si nevšimnout podobnosti s touto povídkou... Nezapomeň, "všechno zlé je pro něco dobré" ;)

8 Mixie Mixie | Web | 11. února 2008 v 18:46 | Reagovat

Vallie: Díky :) Mno popravdě v téhle povídce je mnoho osobních zkušeností, bohužel... ale ten konec, poslední odstavec, je také pravdivý a myslím ho vážně ... :)

9 Vallie Vallie | Web | 25. února 2008 v 11:26 | Reagovat

To je dobře :)

10 Mája Mája | 16. března 2008 v 15:29 | Reagovat

Hezká a smutná povídka...

11 Miraella Miraella | Web | 16. března 2008 v 23:04 | Reagovat

Sabina nebo Mixie?:)

To je překrásný... Lucka pitomá, sobecká, vrr. Že jí to ani nebylo blbý. Ani se neomluvila. Ještě jednou vrr. A haf. Nesnáším bezohledný lidi!

Dobře, dobře. Je to jenom příběh. Přesto v tom vidím něco jinýho, jako kdyby to bylo opravdový, jako kdybych to prožívala já, i když tohle je zřejmě příběh někoho úplně jiného... že?:-*

12 Sarbonne Sarbonne | Web | 26. září 2008 v 15:45 | Reagovat

Někoho mi to připomíná. Sice jsem na sebe nevztáhla ruku a nikdy bych to neudělala, ale samota je mou věrnou kam,arádkou i tyranem. Tyran nejde svrhnout. To nevíte...?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama