Jenn, Rude a Marlo

16. února 2008 v 22:46 |  Lidé

"Nezhasla jsem v kuchyni."
Chápete to? Mě tady zbývá několik málo desítek minut života a já si nadávám za to, že jsem nezhasla v kuchyni. Nechci vidět ten účet za elektřinu. Ale ne, co si to nalhávám, Richard to přece vypne! Najednou vdechnu nějaké smítko a zběsile se rozkašlu. Sakra! Musím přestat kašlat, musím přestat kašlat, potřebuju šetřit se vzduchem! Jak pohazuji hlavou, bouchnu se o prkna nade mnou a strašně mě rozbolí hlava.
Už zase mluvíš sama se sebou, že Jenn?
"Buď ticho!"
Ale ale ale… Copak naše milá, slušná Jenn neví, že vnitřní hlas se nedá utišit? Že s vnitřním hlasem se nedá hádat? Kolikrát už jsme tohle řešili, má malá Jennifer?
"Nech toho Rude! Nebudu tě poslouchat, jen všechno zhoršuješ!"
A dá se tahle situace ještě více zhoršit, Jenn? A můžeš mi říct, kde to vlastně jsme?
"Já nevím, nemůžu si vůbec vzpomenout!"
Ale můžeš. Ty jenom nechceš. Nechceš si připustit očividnou pravdu. Pravdu, že tě sem dostal tvůj…
"Buď ticho! Drž HUBU!" zakřičela Jennifer. Měla pocit, že začíná bláznit. Ne, to nebyl jen pocit, ona skutečně byla bláznem! Znovu ji zaskočilo v hrdle nějaké smítko. Jennifer kašlala a začala panikařit.
"Ne, nesmím panikařit!"
Aby se uklidnila, začala si přehrávat v duchu svůj vlastní životopis. "Jmenuju se Jennifer Simmonsová, je mi 37 let, měřím kolem 170 cm, váha kolem 65 kilo. Mám jedno dítě, Petera, je mu 12 let. Bydlím na okraji Maine ve státě Texas."
Moc pěkné, Jenn, moc pěkné, a co kdyby sis připomněla události posledních 24 hodin?
"Ne! Já nevím, co se dělo!"
A tak řekni jen to co víš! Hele Jenn, já ti chci pomoct. Copak jsem ti radila někdy špatně?
Hej ta holka má pravdu, Jennifer. Poslouchej ji!
"Ještě ty začínej, Marlo!" zavrčím v duchu vztekle. Ten druhý hlas byl Marlo, další imanigární přítel. Pro ty nedůvtipné - Marlo je jméno odvozené od mých oblíbených cigaret Marlboro. Sakra jak já bych si teď zakouřila!
Si ještě zakouříš, neboj! Ale teď se hlavně musíš odsud dostat, jasný?! Takže od začátku, proboha: jak si se sem dostala? A pravdu Simmonsová, nechci se hned po ránu nasírat!
"Nemusíš být hned hrubý, Marlo!"
On musí být hrubý, Jenn! Protože to z tebe jinak nevypáčíme!
"Ale Rude! Ty víš jak se to stalo! Ty víš jak jsem se ocitla v téhle dřevěné rakvi bůhví kolik metrů pod zemí! Ty to víš, ale já to vědět nechci!" Rozpláču se. Chci si utřít slzy, ale vzpomenu si, že zápěstí a kotníky mi pevně obepínají tlusté provazy. Slzy mi tak tečou po obličeji nazdařbůh.
"To on…" hlesnu nešťastně.
Kdo Jenn? Kdo?
"Já nev…"
KDO Simmonsová? Kdo tě sem zahrabal??!!
Richard, můj manžel. "MŮJ MANŽEL!!!"
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx


Jednu krásnou říjnovou neděli jsme si po strašně dlouhé době konečně vyjeli jako rodina na piknik k jezeru. Byl to nádherný den.
"Pospěš si Jennifer! Už jsme měli být na cestě!" zavolal na mě Richard. Stál už u dveří. Já jsem se ještě upravovala u zrcadla.
"Hned Richie, hned jsem tam."
"Dělej mamí, tobě to trvá," přidal se na otcovu stranu tehdy desetiletý Peter. Podrbala jsem ho ve vlasech, Peter se ošil a vyběhl ven k autu. Richard už seděl za volantem a začínal být nervózní. Nechtěla jsem ho rozčílit, a tak jsem se vykašlala na vlasy, hodila je do culíku a vyběhla i s piknikovým košem ven.
"Konečně," zabručel Richard, když jsem přibouchla dveře od auta. Náhle však zněžněl a láskyplně mi složil kompliment, jak mi to sluší.
Vidíš ho teď se lísá, ale večer takový nebyl…
"Zmlkni Rude."
Jemu se nepostavil a dává za to vinu tobě? To je strašné, měla by si s tím něco dělat!
Správně Marlo, vidíš jedinej rozumnej chlap široko daleko. Škoda, že je jen vymyšlený.
Mám snad proto nějakou menší cenu, Rude?
Ne, Marlo, tak jsem to nemyslela…
"DOST!" vykřiknu. Richard dupne na brzdu leknutím, Peter si přestane pobrukovat. Oba dva se na mě vyděšeně dívají.
"Já," nadechnu se a nevím, co říct. "Bolí mě hlava z toho tvého zpívání, Pete, můžeš přestat?" Ale ne, Jenn ty si kráva, to tě nemohlo napadnout nic lepšího? Nadávám si v duchu. Richard se na mě dívá a v očích vidím, jak mě obviňuje z…
Sama nevím z čeho. Jen kdyby věděl, jaké to je mít v sobě dva další lidi a ještě je slyšet, jak se hádají…
Nikdy jsem mu o Rude a o Marlovi neřekla. Nikomu. I když jsou se mnou už tolik let. Víte, nejraději mluví, když mám nějaké starosti. Začalo to na střední škole. Nejdřív tu byla Rude. Má hlas stejný jako jedna moje spolužačka, kterou jsem měla moc ráda. Skvěle jsme si rozuměly, prostě nejlepší kamarádky. Jednou, když jsme se vraceli z párty, auto, ve kterém jela ona, mělo bouračku. Byla na místě mrtvá. Probrečela jsem spoustu a spoustu nocí a když už to vypadalo, že se ze svého zoufalství už nikdy nevyhrabu, ozvala se mi. V mé hlavě. A nebylo to vždycky příjemné.
"To nám chceš zase zkazit celý den? C o to do tebe v autě kurva vjelo?" Richard mě hrubě chytil za loket a odvlekl mě z dosahu Petera, který si prohlížel všechno jídlo v košíku.
"Au, Richie, to bolí…"
"Mně je jedno, že to bolí. Proč si na něj proboha tak vyjela?!" Richard v obličeji brunátněl. Byl opravdu rozčilený a nehodlal se spokojit s odpovědí typů "Ne" a "Nevím".
Neříkej mu pravdu. Prostě tě z toho malého spratka rozbolela hlava.
"Bolela mě hlava z Petova broukání. Promiň," řeknu a doufám, že to bude mému manželovi stačit. Očkem jsem se koukla za synem. Stál kousek od piknikového košíku a koukal na nás. Richard si toho všiml také a radši mě pustil.
"Poslední dobou tě hlava bolí často, Jenn," zašeptal a šel za Peterem.
Co si to kurva dovolil? To ho necháš? Pěkně s tebou zametá, Jennifer. Ale ty nic. Jako vždycky. Jako na základce, kdy si se po tom incidentu s Pam Linksovou schovala na záchod a několik hodin brečela. Jako na střední, kde ti pravidelně Vilma Poeová brala peníze a tys je radši kradla doma rodičům než aby si něco řešila. Jako…
"Proboha mlč už…" zašeptám a Marlo doopravdy ztichne. Na rozdíl od Rude je sem tam trochu laskavý. Marlo je se mnou teprve pět let, co jsem přestala kouřit. Moc mi při tom pomáhal.

To odpoledne se moc nevydařilo. Jennifer to cítila cestou domů. Její manžel mlčky řídila Jenn mu viděla do očí, že silnici před ním skoro nevnímá.
Kdo ví na co myslí… Jenn tohle začíná být vážné.
Peter také seděl mlčky a na něho nezvykle tiše.
Měla by si jednat.
Musím udělat dobrou večeři, abych ten zpackaný den nějak odčinila.
Víš, co máš dělat, Marlo ti to už vysvětloval. Zlato musíš. Nebo on to udělá první.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx


"Dochází mi vzduch."
Ano, zlato, víme.
"Já umřu."
Ano.
"Říkali jste, že když si vzpomenu, dostanu se odsud."
Ach, to je ta naše milá Jennifer, vždycky tak naivní!
"Stejně je to všechno jen kvůli vám! To vy dva mi otravujete život! Vy dva jste chtěli, abych ho zabila. Jen vy dva!"
Milá Jenn, souhlasím s tebou, ale musím tě zklamat, tohle zjištění je ti stejně k ničemu, protože ti zhruba zbývá pět minut života.
"Tak málo?"
Budeš žít jen tak dlouho, dokud budeš vzpomínat.
"Fajn."
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

"Richarde?" Hlas se mi třásl. Mírně, ale třásl. Ruka držící nůž se třásla také. Modlila jsem se, aby mi nevypadl. Richard vzhlédl od novin a netrpělivě čekal, co ze mě zase vypadne. Peter už dávno spal, vždyť se blížilo k půlnoci. Konvice v kuchyni začala pískat, jak se vařilo kafe. Znejistěla jsem, ten zvuk mě znervózňoval.
Zabij ho Jenn!
"Copak je zlato?"
Dělej Jennifer, než to udělá on!
Richard přišel až ke mně. Velice blízko. Mohla jsem ho bodnout a ani bych si nic nenatáhla.
"Chceš mi něco říct?" pozvedl Richie obočí. "Nebo mě chceš tímhle bodnout?!" zařval a jediným rychlým pohybem mi vytrhl nůž z ruky jen proto, aby mě jím v příštích pár sekundách čtyřikrát bodl. Nevím jak se mu to povedlo, ale bodal tak šikovně, že jsem žila a ani jsem moc nekrvácela.
Můj manžel byl vždycky šikula.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx


A pak tě vzal a šoupl sem. Měl už to připravený.
"Ale proč?" brečím svým neštěstím. Slzami se zalykám, dech mi v krku vázne a točí se mi hlava.
Jo, měl.
"Ale proč?"
Neradi ti to říkáme, Jenn, ale možná proto, že jsi šílená.
"Šílená?"
Šílená.

A bez dechu mrtvá a ztracená.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Grey lady Grey lady | Web | 16. února 2008 v 23:03 | Reagovat

Popisuješ o roztrojené (vím, že to zní blbě, ale rozdvojená nebyla) osobnosti utlačované ženy, dáváš tam její závislosti i životní vzpomínky. Výborně jsi tam zakomponovala realitu i život ve svém světě.

Já jen tleskám!

2 Mixie Mixie | 16. února 2008 v 23:08 | Reagovat

Děkuji... Z tohoto jsem měla strach... Abych se v tom neztratila ani já ani čtenář. Ještě jednou díky :)

3 Catherrina Catherrina | Web | 17. února 2008 v 18:00 | Reagovat

Já... Já nevím, co mám napsat... Absolutně mě to vykolejilo...

Je to hezky zařazený do normálního každodenního života a vůbec to není zmatený!=) Teda, aspoň já jsem se v tom vyznala možná až moc dobře. Jsem blázen, když se občas hádám sama se sebou? Teda, já si vždycky myslela, že je to normální, že je to tím, že nejsem schopná si hodinu povídat s kámoškou po telefonu, ale teď jsi mi nasadila brouka do hlavy...

4 Mixie Mixie | 17. února 2008 v 18:42 | Reagovat

popravdě po dopsání si taky v duchu někdy sama se sebou zapolemizuju :))

5 Catherrina Catherrina | Web | 17. února 2008 v 20:05 | Reagovat

Jupí! Nejsem blázen!=D

6 Neonka Neonka | Web | 18. února 2008 v 20:31 | Reagovat

No páni. Myslela jsem, že se v těch třech ,,osobách'' musím ztratit, ale neztratila jsem se. Někde skoro ani nebyly potřeba odlišné druhy písma, každá z těch ,,osob'' hovořila svým vlastním originálním způsobem. Tohle se ti vážně podařilo.

7 Mixie Mixie | 18. února 2008 v 20:37 | Reagovat

wow díky, o to přesně mi šlo, vytvořit tři odlišné osoby... třeba se mi to i podařilo? :)

8 Vallie Vallie | Web | 25. února 2008 v 11:47 | Reagovat

jojojo, pěkný. A teda kdyby ty tři osoby nebyly oddělený různým stylem písma, tak já bych se v tom asi ztratila... Ale to je fuk... Já tuhletu tématiku zbožňuju;)

9 Miraella Miraella | Web | 16. března 2008 v 23:18 | Reagovat

Další - obrovská - hluboká - rejhla - do - mojí - hlavy.

Všechny tvoje povídky se mi usídlujou v podvědomí do velké černé krabice s nápisem Mixie. To snad není možný, jak poutavě a čtivě píšeš. A navíc tak opravdově, překrásně. Sakra. *jde se zahrabat* Dobře, až vystuduju grafárnu, můžu ti dělat návrhy obálek knih a ilustrovat je. A třeba, když mi to dovolíš, můžu ti na ně psát i přebaly:D Prosíííím:D

10 Sarbonne Sarbonne | Web | 28. září 2008 v 17:37 | Reagovat

Je to dobrý. moc dobrý. Ale mě tam tróšičku ještě chybí pohled na toho chlapa. Vždyť ten taky nemohl být normální, když ji tak precizně zabil, ne?

11 poli poli | 24. ledna 2010 v 15:46 | Reagovat

na začátku je stres 8) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama