Svoboda - kapitola 7

11. února 2008 v 18:54 |  Svoboda

Vrchní vyšetřovatelka Clarice Starlingová zrovna seděla ve svém obývacím pokoji, když někdo zazvonil. Nebrala to na vědomí, nezajímalo ji, kdo stojí za dveřmi jejího už bývalého domu. Jenže zvonek se neodbytně ozýval přes několik minut, takže si povzdechla, co je to zase za otravného novináře, propletla se mezi desítkami lepenkových krabic naplněných jejími osobními věcmi a mezitím vymýšlela, jak dalšího pisálka co nejrychleji odpálkovat.
"Kdo je?'' zakřičela přes zavřené dveře.
"Pošťák. Nesu doporučený dopis pro zvláštní agentku Starlingovou,'' odpověděl jí vyšší hlas. Zřejmě nějaký uhrovitý puberťák, pomyslela si Clarice.
"Dobře, nechte to za dveřmi.''
"Potřebuji váš podpis,'' nedal se mladík. Clarice si povzdychla a otevřela. Její odhad byl správný, opravdu nějaký asi sedmnáctiletý mladíček. Podškrábla nějaký papír a za to dostala velkou obálku. Zabouchla za sebou dveře, hodila dopis na stůl, aniž by se na něj podívala a dál se věnovala balení svých věcí. Narazila na slušnou sbírku prázdných flašek od tequily. Ušklíbla se a hodila je do pytle se smetím. Od toho večera v hotelu se nedotkla ani kapky alkoholu. Přestala brát i prášky. Doktor ji promluvil do duše a ona si uvědomila, že pití jí v ničem nepomůže.
Za pár hodin by měli přijet stěhováci a odvézt její nábytek. Ona sama pojede přes půl státu do jednoho malebného městečka, kde nejsou žádní otravní novináři a kde ji nikdo nezná. Po zatknutí dr. Hannibala Lectera se jí dostalo obrovské pozornosti a publicity. Nebylo dne, kdy se u ní nezastavil aspoň jeden novinář a nechtěl fotku a rozhovor o tom, jak zatkla nebezpečného vraha Lectera. Samozřejmě že žádný rozhovor nikomu neposkytla, měla ještě nějakou hrdost. Ale podstatnou část z ní ztratila před několika měsíci, když zradila jediného čověka, který ji kdy miloval.
Clarice si povzdychla a sedla si do křesla zabaleného v celofánu. Den co den si vyčítala své jednání onoho večera. V jediném kratičkém okamžiku onoho večera se rozhodla. Později vyšlo najevo, že to bylo rozhodnutí špatné. Tak co Starlingová, nevyšlo ti to, že? Myslela sis, že když ho vydáš, hned tě budou mít všichni rádi, budou tě obdivovat a ty budeš celá šťastná, že si zase agentka, že? A nenapadlo tě, že se ti vzpomínky na Hannibala ležícího na zemi budou každou noc vracet a ty si to budeš do konce života vyčítat, promlouvala sama k sobě Starlingová. Oči se jí stočily na hodiny- půl páté odpoledne. Poté na kalendář visící na zdi- 3. února. Na okamžik se jí zastavilo srdce. Jak na to jen mohla proboha zapomenout? Okamžitě vyskočila z křesla a vrhla se ke stolu. Pohlédla na obálku, kde byla písmem doktora Lectera napsána její adresa. Opatrně odtrhla horní část obálky. V obálce byl dopis od Hannibala Lectera.

Má drahá, předrahá Clarice,
píšu Vám pln emocí, tak prosím předem omluvte zdánlivě spolu nesouvisející věty a zpřeházená slovíčka. Víte, chtěl jsem Vám poděkovat. Ano, poděkovat. Za zmáčknutí toho tlačítka. Velice dlouho jsem přemýšlel, však jsem na to měl spoustu času. Nyní bydlím v takové malé neútulné komůrce, které se říká Cela smrti. Nemám tu žádné rozptýlení, nechtějí mi dát mé knihy a ani si nemůžu malovat své bezvýznamné kresby. Ale využil jsem svého práva na poslední přání a požádal jsem o několik papírů a pero. Co jiného bych si taky mohl přát? Co si vůbec má přát odsouzenec pár dní před smrtící injekcí?
Tehdy jste o sobě řekla, že jste slaboch. Tvrdil jsem vám, že to není pravda. A milá Clarice, stojím si za svým i nyní, když mi nezbývá moc času a v mém peru začíná docházet inkoust. Už jsem pochopil. Kdybyste nebyla silná, nedokázala byste být se mnou tak dlouho v jedné místnosti. Kdybyste nebyla silná, nedokázala byste přežít tolik let v kobce. Kdybyste nebyla silná, odešla byste tehdy se mnou. Takže nejste slaboch a otec by na vás byl pyšný, stejně jako jsem pyšný já, tím jsem si jist.
Toto se mi nepíše lehko, ale ještě hůř se mi to říká, nejsem na ta slova zvyklý: Miluju vás Clarice. Zní to opravdu tak otřepaně a teatrálně? Ani se mi nezdá. Ale netrapte se, ani já se už netrápím. Bylo pro vás těžké zmáčknout to tlačítko, já to vím. Pro mě je těžké odejít ze světa s vědomím, že vás v životě již nikdy nespatřím, vaši krásnou a líbeznou tvář. Je pro mě těžké uvědomit si, že se Vašich nádherných platinových vlasů bude dotýkat někdo jiný. Ale je mi lehko, když pomyslím na okamžik, kdy se mi dva znovu setkáme.
Doufám, má malá Starlingová, že již nepijete. Ale myslím, že ne. Ne, vím to. Jste silná a odolala jste pokušení. To je dobře. Já taky odolal pokušení a nezabil jsem několik těch agentů, kteří se na mě jako první vrhli. Určitě jste nezapomněla na mou malou Harpy. Po ní se mi bude taky stýskat. Zaslechl jsem něco o tom, že ji chtějí umístit do nějakého muzea masových vrahů. Nemohla byste mi o tom něco zjistit a pak mi dát vědět? Moc bych si toho cenil. Jenže jak se tak dívám do svého vnitřního kalendáře, už to asi nestihnete. Před chvílí mi oznámili datum a hodinu mé popravy- 3. února v 5 hodin odpoledne.

Clarice pohlédla na hodiny. Za půl minuty mělo odbýt pět hodin. Znovu začala číst.

Škoda, doufal jsem, že Vás ještě uvidím. V mysli si ale váš obličej perfektně vybavím, budu ho mít před sebou třetího února v pět hodin. Už musím končit, má malá Clarice. Papír dochází a inkoust v mém peru již skoro vyschl.

15 sekund do pěti hodin.

Nebojte, brzy se sejdeme. S láskou líbá
Hannibal Lecter M. D.

Na hodinách odbyla pátá hodina.

Vrchní vyšetřovatelka Clarice Starlingová se zhroutila na podlahu. Brečela, štkala, plakala a křečovitě svírala dopis od doktora Lectera. Takto ležela několik hodin. Nezvedla se, ani když přijeli stěhováci pro její nábytek. V hlavě se jí honilo několik nekonečných proudů myšlenek složených z různých vzpomínek. Znovu si přečetla dopis od dr. Lectera. Uvědomila si, že jí ho takto poslal naschvál. Nevěděla jak, ale určitě zařídil, aby dopis dostala několik minut před jeho popravou. Clarice si ho četla pořád dokola a dokola. Pár věcí ale nechápala. Jak by se mohli brzy sejít, když je Hannibal… Nemohla to říct ani v duchu, natož nahlas.
Pomalu a těžce se zvedla z podlahy. Hodiny odbyly půlnoc. Clarice odložila otevřený dopis na stůl a šla si udělat pořádně silný šálek kafe. Už nebrečela, neměla na to sílu. Vyčítala si to, co udělala. Ale doktor měl pravdu. Kdyby nezmáčkla to tlačítko a odjela by s doktorem pryč, stal by se z ní slaboch. Protože by utekla, utekla před všemi problémy tady, před svojí bývalou bezvýznamnou prací, před svým zpackaným životem. Útěk je známka slabosti a ona přece není slabá. Navíc by asi neunesla to věčné schovávání a utíkání.
Aby vyplnila ticho v domě, pustila rádio. Slova moderátora pro ni představovaly jen zvukovou kulisu, takže nezaregistrovala naléhavá slova zpravodaje: " ...je vysoce nebezpečný. Opakuji: před několika dny utekl při převozu do státní věznice se zvýšenou ostrahou nebezpečný masový vrah Jame Gumb, jenž je znám také pod přezdívkou Buffalo Bill. Je ozbrojený a vysoce nebezpečný. Pokud byste cokoli neobvyklého zpozorovali v této souvislosti, neprodleně zavolejte na číslo 024…''
Clarice vyrušil šramot u zadních dveří. Dál nerušeně pila kávu. V této oblasti Atlanty je hodně mývalů, nejspíš jí zase nějaký vlezl na zadní verandu. Nechala to být, neměla náladu a bylo jí u prdele, jestli jí nějakej blbej skunk zaneřádí byt. Dál pila svou kávu a nepřítomně hleděla na kuchyňskou linku před sebou. Myslela na Hannibala, přehrávala si rozhovory s ním, jejich první setkání, první a poslední polibek, vášeň, se kterou jí líbal…
Její myšlenky přerušil silný úder do týla, po kterém se Starlingová bezvládně sesula na zem.

"Do prdele!'' Starlingová se probudila ve své ložnici. První, co si uvědomila, byla bolest v zátylku a hvězdičky, co jí vesele tančily před očima. Párkrát zamrkala. Hvězdičky se začaly rozplývat a místo nich začala rozeznávat neznámou postavu před sebou. Vysoký muž, běloch, stojící k ní zády, něco kutil na jejím stole. Starlingová se pokusila pohnout, ale v pohybu jí zabránily provazy, kterými byla přivázaná k pelesti postele. S velkou nelibostí zjistila, že je zcela nahá a leží v pozici nákresu "Dokonalého muže" od Leonarda da Vinciho, tj. s roztaženýma nohama a rukama. Instinktivně se snažila přitáhnout nohy k sobě, což se jí nepodařilo, a ještě tím upozornila muže na to, že už nespí. Muž se napřímil, ale neotočil se. Starlingová sebrala všechnu odvahu a jasně a zřetelně začala mluvit.
"Jmenuji se Clarice Starlingová a jsem vrchní vyšetřovatelka FBI. Neviděla jsem vaši tvář, a tudíž vás nemůžu identifikovat. Pokud mi něco uděláte, mí kolegové vás nejpozději do 24 hodin chytí, takže nemá cenu mi jakkoli ubližovat, rozumíte? Co kdybyste zavolal na policii, řekl jim, že jste můj soused a slyšel jste v mém domě nějaký podezřelý hluk a pak odešel?'' Starlingové se moc nelíbila představa, že by jí v této nelichotivé pozici měl najít někdo z místní policie, ale co mohla dělat? Muž nedal nijak najevo, že ji slyšel.
"Ts ts ono to na mě mluví zlatíčko. Ono se mi to dovoluje radit, slyšíš to? A přitom to může za naši potupu, že miláčku? Moc zlobilo, ale nekřičí. Možná to dostane odměnu,'' mluvil muž nasládlým hlasem k nepřítomnému společníku. Pořád zády ke Starlingové něco připravoval. Vypadalo to, že skončil a otočil se.
"Buffalo Bill,'' zašeptala s hrůzou Starlingová. Strachem se jí rozšířily oči.
"Jmenuju se JAME GUMB!'' zakřičel Gumb a hodil po Starlingové nožem. Ten se zapíchl do dřevěné pelestě pár centimetrů od jejího obličeje. Jame Gumb za 22 let pobytu ve vězení neuvěřitelně zestárl. Na sobě měl zbytky něčeho, čemu by se mohlo říkat oblečení. Zřetelně mu byly vidět žebra, lícní kosti mu nezvykle vystupovaly, a zlověstné oči mu naopak propadly. Vlasy zešedly a zřídly. Nyní stál u Starlingové a z úst mu kapaly sliny.
"Žádný Buffalo Bill, jen Jame Gumb,'' řekl. Poodstoupil od stolu a Clarice si tak mohla prohlédnout pěknou řádku nožů rozložených na stole. Leželo jich tam pět, pěkně seřazených od nejmenšího po největší. Nejmenší byl malý lovecký nožík, který často nosí i děti. Tenhle typ býval tupý. Největší nůž připomínal mačetu používající se v pralesech, uprostřed ležel nůž na porcování masa.
Čím déle se na nože dívala, tím rychleji Clarice docházelo, na co je tam Jame Gumb má. Zděšeně se podívala na Gumba.
"Pane Gumbe...''
"Ticho!'' zavelel Gumb rázně. V očích se mu zračilo čiré šílenství. ,,Teď mě dobře poslouchej, holčičko. Dostala si mě do vězení a já tam málem umřel. Kvůli tobě mi vzali mé zlatíčko. Zničilas mi život. A proto tě velice, velice pomalu zabiju.''
"A co ty ženy, co si zabil, ty zkurvysyne!?'' zakřičela Clarice. Z očí jí vytryskly slzy. Neměla šanci, věděla to. Ten zkurvysyn mě za chvíli zabije, tak proč být ještě opatrná? Ale Clarice se v jednom mýlila. Nebude to za chvíli. Gumb se na ni ještě okamžik díval. Poté utáhl provazy okolo všech jejích končetin, až se jí zařezávaly do masa. Starlingová sykla bolestí. Když jí Gumb utahoval provaz kolem pravého zápěstí, plivla mu do obličeje. Gumb jí za to vrazil facku.
"A teď s tebou udělám to samý jako s těma ostatníma děvkama. S jedním rozdílem: ty budeš naživu,'' řekl hrozivě Gumb, vzal si prostřední vroubkovaný nůž a přiložil ho ke Claricině boku těsně pod podpaždí. Starlingová se snažila vyvlíknout se z provazů, ale čím více se snažila, tím více se smyčky stahovaly a zařezávaly se jí do kůže. Na pár místech jí začala vytékat krev.
"Ne, prosím,'' řekla těsně předtím, než se jí ostří nože zařízlo do masa. Byla to hrozná bolest znásobena Gumbovou pečlivostí a pomalostí. Pomalinku jel nožem dolů po křivce Claricina boku a ani v nejmenším nebral na vědomí její prosby o slitování. Vždy, když sebou Starlingová smýkla, uhodil ji nebo si ji podržel. Starlingová začala brečet. Po několika minutách se Gumb zastavil u pánevní kosti.
"Tak jak se ti to líbí? Bolí?'' zeptal se jí posměšně Gumb. Clarice zakývala hlavou. Z boku jí tekla krev a vsakovala se do bílého povlečení postele.
"Tak se připrav, to nejhorší přijde až za okamžik. Ale budu muset zrychlit, abys nechcípla dřív na vykrvácení. Nechci tě překvapit o ten pohled. Komu se v životě poštěstí, že uvidí své vlastní obnažené maso?''
Gumb obešel postel a začal se věnovat i druhému boku. Clarice to nevydržela a tou strašnou bolestí se pomočila. Provazy na jejích zápěstích i na kotnících měla vryté do masa, ale to zdaleka nedosahovalo bolesti, kterou pociťovala z otevřených ran na bocích. Začala být malátná a klížily se jí oči. Věděla, že přichází její konec. Ztratila už hodně krve.
"Tak a máme skoro hotovo. FUJ!'' zvolal najednou Gumb a ucpal si nos. Právě si všiml, že se Starlingová pomočila.
"Tak už mě konečne zab, ty zasranej parchante,'' zasípala těžce Starlingová. Nemohla mluvit, nedostávalo se jí vzduchu. Gumb jí začal porcovat těsně nad pubickým ochlupením a spojil tak oba příčné řezy na bocích. To samé udělal těsně nad prsy. Na Starlingové těle byl vyryt krvavý obdélník. Gumb sebral ze stolu malý tupý nožík. Zaryl ho Starlingové pod kůži a odděloval prvních pár centimetrů kůže od masa, aby se kůže dala rychleji stáhnout. Starlingovou pálilo celé tělo a rány obzvlášť, skoro jako by ji tam Gumb nasypal pepř. Měla pocit, jako by hořela, že celé její tělo je v plamenech. Že to trvá nekonečně dlouho, že to je snad několik hodin, kdy ji začal Gumb mučit. Rychle jí ubývaly síly a už se ani nehýbala. Gumb ji profackoval.
"No tak, neusínej. Teď přijde to nejlepší!'' zakřičel Gumb. Clarice věděla, co a doufala, že zemře dříve, než se k tomu Gumb dostane. Bohužel se jí její přání nesplnilo. Jame Gumb jí zajel prsty pod kůži a rychlým trhnutím ji stáhnul z kůže. Clarice ze sebe vydala nelidský výkřik. Gumb nadšeně poskočil a zatleskal. Starlingová se nechápavě dívala na své vlastní maso, na cévy a žíly, jimiž téměř netekla žádná krev. Byla to příšerná nelidská a neporovnatelná bolest. Jako by jí do masa bodaly milióny ostrých jehliček. Z odhalených žil jí začala vytékat krev. Clarice Starlingové se zatmělo před očima. Nebránila se té tmě, přivítala ji s otevřenou náručí. Konečně. Smrt. Osvobození.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Catherrina Catherrina | Web | 11. února 2008 v 20:32 | Reagovat

Tak to bych nechtěla prožít ani ve snu!

Nejdřív jí doktor pošle dopis těsně předtím, než ho zabijou a potom jí ten kretén svléká z kůže! Omlouvám se, že se vyjadřuju tak vulgárně, ale je to opravdu kretén.

Jinak ti chci blahopřát - rozbrečela jsem se, když jsem četla obsah toho dopisu.:)

Jsem zvědavá, čím to všechno završíš...Doufám, že to bude zítra co nejdřív!=)

2 Mixie Mixie | Web | 11. února 2008 v 20:34 | Reagovat

Ty si se vážně rozbrečela?? Mno to snad ne....

Ale je to pro mě obrovská pochvala, děkuji, a popravdě Jame Gumb je opravdu kretém a mohl by mít spoustu dalších přívlastků....

Povídka bude zakončena v zcela v mém stylu, to ti zaručuji! :)

3 Catherrina Catherrina | Web | 11. února 2008 v 20:43 | Reagovat

Už se těším, jen doufám, že nebudu muset běžet do krámu pro kapesníky, i takhle jsem měla co dělat, abych nějakej sehnala!=)

Jinakuž mám rozečtenouknížku Hannibal a jsem na 13 kapitole. Je to krásná knížka a je tam i spousta věcí, který se ve filmu vůbec neobjevily...:)

4 Mixie Mixie | Web | 11. února 2008 v 21:24 | Reagovat

já mám doma Hannibala  mlčení jehňátek a prostě ty knížky miluju... nejdřív jsem je ale přečetla v kompu a to bylo něco... thomas harrys je fakt dobrej, škoda, že Hannibal: Rising tak odfláknul...:(

5 LUCKILY LUCKILY | E-mail | Web | 11. února 2008 v 21:50 | Reagovat

jů 8/ to je děsivý...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama