Sestřičky - 1. kapitola

22. května 2008 v 21:53 | Mixie |  Sestřičky
Takže tady máte první kapitolu originální povídky. Zhruba vám nastíním příběh - manželka začne od svého mrtvého manžela dostávat podivné vzkazy. Jsou ohroženy jejich dvě malé dcerušky, které vykazují parapsychologické schopnosti?
Dlouho jsem přemýšlela, zda jsem vkládat kapitoly (ano, Mixie má kapitolovku, nemožné se stává skutečností), když ještě nemám příběh dopsaný, ale mám zcela vymyšlenou osu příběhu, takže by mi psaní mělo jít od ruky a mezi kapitolami by tedy neměly být dlouhé odmlky.
Nenechte se odradit prosím tím, že to není HP FF, ale originální povídka. Myslím, že bude zajímavá i tak a budu moc ráda, když si najde své čtenáře. Takže tady máte první kapitolu.

Ve tři hodiny ráno z 14. na 15. listopad se toho moc nedělo. Opravdu ne. Na předměstí malého městečka Agrestic se toho vůbec nikdy nic moc nedělo. Znáte taková ta typicky malá americká městečka, kde každý každému vidí až do talíře, domy jsou stejné, lidé pomlouvační a psem posraný chodník se řeší na schůzi městské rady i několik hodin? Tak to je nudný Agrestic.
Avšak ta pokojná nuda neměla trvat navždy. Přesně po tom, co odbyly tři hodiny ráno z 14. na 15. listopad, se v domě Erin Cruzové stalo něco neobvyklého. Začalo to vcelku nevinně, ale v důsledku to mělo ovlivnit všechny obyvatele městečka. A městečko samotné.
Ze stolu spadl hrníček a roztříštil se na dva velké střepy a milión malinkatých střípků, které se rozlétly do všech stran a téměř souměrně pokryly podlahu Erininy kuchyně. Nebyla to nijak hlasitá rána. Ale Erin a její dvě dcery se okamžitě probudily.
Erin se posadila na posteli a vyděšeně poslouchala. Nevěděla, co ji probudilo, ale srdce ji z neznámých důvodů tlouklo jako splašené a ona sama byla celá zpocená, dlouhé vlnité vlasy se jí lepily na tváře, ale jí teď rozhodně nezáleželo na tom, jak vypadá. Už dlouho ji na vzhledu nezáleželo, zvláště teď, když se něco stalo.
Ale co, proboha?
Pak uslyšela plakat své dvě malé dcerky. Instinkt matky zafungoval dokonale, Erin okamžitě vyskočila z postele a utíkala chodbou do dětského pokoje. Dvě šestileté holčičky, mimochodem jednovaječná dvojčata, seděly ve svých postýlkách a brečely.
"Emi, Liz, jsem tady, jsem tady," Erin je obě dvě sevřela v náručí a jemně je kolébala. Cítila, jak ji na každé rameno dopadají jejich slzičky a chtělo se jí brečet s nimi, ale její slzy počkají. Vždycky počkaly.
"Holky moje, proč brečíte?" zeptala se. Úplně zapomněla na to, s jakým strachem se před chvílí probudila. Emily potáhla nosem a podívala se ke dveřím. Její oči se zdály obrovské a mrtvolně bledé. Erin si všimla, že Elizabeth, jež byla o půl hodiny mladší než Emily, se na dveře podívala také.
Erin se pomalu postavila, přičemž ani na okamžik nepřestala sledovat dveře. Jako by čekala, že se pohnou. Jakoby čekala, že se otevřou a za nimi bude…
"Kuchyň," vytrhlo ji z přemýšlení tiché zašeptání. To řekla Emily. Držela se jí za noční košili a stále se dívala na dveře. "Kuchyň." Její oči se Erin zdály opět o něco větší. Bylo to děsivé. Elizabeth se postavila přesně na druhou stranu a chytila se maminčiny košile stejně jako Emily.
Erin tu chtěla původně holky nechat a jít se sama podívat, co se stalo, ale neměla odvahu je ponechat samotné bez ochrany. Ale brát je sebou dolů, kde…
Vlastně vůbec netušila, co by dole mohlo být. Holky jí nic víc už neřeknou a sama netuší, proč se probudila.
Pomalu, ale rázně, tak aby neznervózňovala své dvě malé dcerky, přešla pokoj a otevřela dveře.
Na zlomek sekundy uviděla pohyb, jen letmý a strašně rychlý. Něco jakoby do ní nalétlo, do hrudi, jakoby to do ní narazilo a ona zavrávorala, až málem spadla, a jen tak tak že nevykřikla. Ale byl to jen oční klam, samozřejmě do ní nic nenarazilo, to jen představivost si s ní nemile pohrávala.
Holky na svou matku beze slova koukaly. Pořád byly znát pramínky slz, které jim ještě před chvílí tekly po tvářích, ale jinak nevypadaly vyděšeně. A jejich oči…
Erin se pořádně zadívala na Liz. Její oči byly naprosto v pořádku. Ani nemusela koukat na Emily. Jak je v pořádku Liz, je v pořádku i Emily. Netušila jak je to možné, ale její dvě holky byly už od porodu ve všem stejné. Vzhledově, chováním, a když jedna upadla a rozbila si koleno, druhá měla úplně tu stejnou ránu na stejném koleně… Prostě jednovaječná dvojčata. Ale někdy, někdy se jejich podobnosti až děsila…
Erin šáhla po vypínači a rozsvítila světlo. Chodbu zalila až oslepující záře. Skoro čekala, že lampy na stěnách párkrát bliknou a hned zhasnou, jako v každém béčkovém hororu, ale díky bohu se nic takového nestalo.
Vykročila tedy ke kuchyni. Cítila, jak holky tisknou její ruce svými maličkými dlaněmi. Měly strach. Ona taky. Čím více se blížila ke kuchyňským dveřím, tím pomaleji šla. Nakonec se dostala na dosah kliky. Musela jednu z dcer pustit, ale ony ji tiskly pevně, jakoby ji nechtěly už nikdy pustit.
"Emi, Liz, pusťte mě," zavelela potichu. Holky poslechly. Beze slova ji pustily, ale hned se chytly navzájem. Kdyby nebyly tři hodiny ráno a Erin se k smrti neděsila toho, co najde v kuchyni, musela by se při tom pohledu usmát. Má nádherné dcery a jednou z nich budou určitě neobletovanější holky na střední. Určitě ano.
Otevřela dveře a zapnula světlo. V první chvíli neviděla nic zvláštního. Vykročila…
… ale Elizabeth ji překvapivou silou chytila za lem košile a stáhla zpět do chodby.
"Co…" zatvářila se Erin nechápavě.
"Podlaha mami. Střepy neštěstí," zašeptala Emily. Její oči se třpytivě leskly a byly neuvěřitelně prázdné a bez výrazu. Kdyby Erin neviděla, jak se jí hýbou rty, myslela by si, že je snad její malá dceruška mrtvá.
Zahleděla se na zem a opravdu! Po celé podlaze ležely na první pohled nezaznamenatelné částečky střepů. Kdyby na ně šlápla bosou nohou, bolelo by to jako čert, nejspíš by upadla a střípky by se jí zaryly do tváří, čela, možná i očí…
Erin odvedla své dcerky do dětského pokoje a nechala je tam. Uložila je do postelí, a jen doufala, že se jim podaří usnout. Tuhle spoušť musí uklidit sama a holky by jí jen překážely.
Nechápala, co se stalo. Stála v kuchyňských dveřích se smetákem a rozhlížela se po té spoušti. Pamatovala si, že než šla spát, nechala na kuchyňském stole svůj oblíbený hrníček. Byl po Tomovi, dostala ho od něj k devatenáctinám… Kýč jenom sršel ze dvou slonů s propletenými choboty ve tvaru srdce, ale byl to ten nádherný zamilovaný kýč, který klidně skousnete, jen abyste udělali tomu druhému radost. A po nějaké době - po nějaké době se do toho kýče zamilujete. A jí se to stalo. Milovala ten hrníček, stejně jako milovala Toma. A když Tom odešel, ten hrníček symbolizoval celý ty tři nádherné roky, které s ním prožila.
A teď byl pryč. Erin začala zametat a při tom přemýšlela, jak jen se mohl ten hrnek rozbít. Nebyl na kraji stolu, tím si byla jistá, stál skoro uprostřed stolu. Ona spala, holky taky, navíc věděly, co pro ni ten hrneček znamená… Že by průvan? Blbost, zásadně na noc všude zavírá okna.
A co když se k nim někdo vloupal? Erin jako na povel přestala zametat. Sevřelo se jí hrdlo a dech se zrychlil. Začala se opatrně rozhlížet a byla si stoprocentně jistá, že ten někdo stojí za ní a právě natahuje ruce, aby obemkl její krk a pevně zmáčkl…
S výkřikem se otočila a rozmáchla se smetákem, aby mohla nezvaného hosta udeřit.
Samozřejmě za ní nikdo nestál. A ona svým křikem možná vyděsila holky, ty se ale kupodivu neozvaly. Po pár minutkách byly střepy uklizené a v popelnici. Ráno je popeláři vyvezou a jí už nezbude po Tomovi nic, jen vzpomínky… A jejich nádherné dcery.
Erin se při myšlence na ty dvě zlatíčka roztáhly rty do úsměvu. Nikoho nikdy nemilovala víc, než svou Emily a Elizabeth. Porod byl těžký, bolestivý, zvláště proto, že Erin odmítla rodit císařským řezem. Ani pořádně netušila proč. Jeli s Tomem do nemocnice, jelikož jí začaly kontrakce. První přišel v zrovna v tu nejnevhodnější chvíli, když seděla na záchodě. Tom přiběhl ani ne pět sekund po tom, co zakřičela. Vždycky si pak z ní utahoval, že kdyby křičela víc, děti by se narodily do jim známého prostředí věrně napodobující plodovou vodu.
Cestou na sál to bylo zlý. Bolesti byly velké a až ošklivě pravidelné, opakovaly se po každých cca deseti sekundách.
"Paní Cruzová, nechcete rodit císařským řezem? V případě dvojčat je to mnohem méně bolestivé a náročné…" zeptal se jí doktor a čekal na její odpověď.
"Nechci - operaci - ne - císaře!" odmítla okamžitě Erin. Zhluboka dýchala a pevně se držela Tomovy ruky, který bez ustání opakoval: "Dýchej zlato, dýchej!"
Doktor ji ještě chvíli přemlouval, ale Erin odmítala jakoukoli nepřirozenou věc, jež by mohla narušit přirozený průběh porodu. Netušila proč, ale prostě to tak chtěla. Možná kdyby tehdy tušila, že bude rodit 26 hodin, rozmyslela by si to, ale spíš ne.
"Mami?" vyrušila ji z přemýšlení Elizabeth. Stála ve dveřích a smutně na ni koukala.
"Ano zlatíčko?" vstala Erin od stolu a objala ji.
"Něco tady bylo." Nebyla to otázka, ale konstatování. "Rozbilo to hrníček. Střepy neštěstí."
Erin ji políbila na čelo. "Miláčku, to byl nejspíš průvan. Asi jsem nechala hrnek po tátovi moc na kraji stolu. To se stává. Zítra vstáváte do školy, upaluj spát."
Elizabeth nevypadala moc uklidněná, ale otočila se a šla do pokojíčku. Erin zhasla v kuchyni a šla si lehnout. Zelená čísla na budíku vedle postele hlásila pět hodin ráno. Už jen hodina spánku. Má vůbec cenu jít spát?
Přemýšlela. Asi nejvíce ji hlodala v hlavě jedna věc, nebo spíše slova, která před pár minutami řekla její dcera: "Něco tady bylo." Ne někdo, ale něco. Navíc to znělo jako suché posouzení zjevného faktu. A to Erin děsilo. Pamatovala si, že její holky byly vždycky o něco málo… Ne hloupější, ale pomalejší než jejich vrstevníci. Nejvíce to bylo znát ve stylu mluvy. Málo používaly slovesa, zásadně mluvily v holých větách, pomalu vyslovovaly a téměř nikdy nepoužívaly citoslovce. Ale hrály si s panenkami, dováděly na prolézačkách i spoustu dalších věcí, ale někdy…
Erin si povzdychla a přetočila se na pravý bok. Nechtěla na to myslet. Nechtěla přemýšlet nad problémy. Nechtěla se k ničemu vracet.
Zavřela oči a přála si usnout a snít… Vrátit se do minulosti… Ke svému Tomovi, do těch krásných bezstarostných dnů…
Stála před jejich domem a dívala se do okna druhého patra, tam, kde měla ona a Tom ložnici. Vysoko nad její hlavou stálo ostré polední slunce, ale nebylo jí teplo. Nefoukal ale ani vánek, který by ji chladil. Jenže jí se ani kapka potu nezaleskla na čele. Bylo to více než podivné.
Cítila, jak ji její mysl nabádá, aby se vydala dovnitř.
Rozhlédla se. Na ulici nikdo nebyl. Ani na obloze neletěli žádní ptáci. Přesto měla zvláštní pocit, že není sama. Znovu stočila svůj pohled do okna.
Zdálo se jí to, nebo se ta záclona opravdu pohnula?
Jemné chloupky na krku byly okamžitě v pozoru. Někdo je v jejich domě. Že by Tom? To bylo první, co Erin napadlo.
Vzápětí si uvědomila, že její manžel je mrtvý, jak by mohl být v domě! Musí to být někdo jiný. Ale kdo?
Mrazilo ji v zátylku, přesto se vydala ke dveřím. Srdce říkalo: "Ne, nechoď!", ale hlava přikázala: "Jdi!"
Došla ke vchodovým dveřím a vzala za kliku. Otevřely se téměř samy. Uvnitř domu vládlo šero, skoro tma. Erin na okamžik nic neviděla a zmocnila se jí panika.
Náhle si byla naprosto jistá, že za ní někdo (něco) stojí. Otočila se a ohnala se rukou.
Nikdo za ní ale nestál a ona se bolestivě uhodila o rám dveří, až jí křuplo v zápěstí. Vyjekla bolestí a do očí se jí nahrnuly slzy.
"Nepotřebuješ pomoc?" Erin na kratičký okamžik zapomněla na všechnu bolest. Tomův hlas by poznala kdekoli a kdykoli. Bála se otočit, bála se podívat, bála se přesvědčit, ale musela, jelikož ucítila na rameni jemný tlak, kterému se podala.
Otočila hlavu a pohlédla do očí tvoru, který měl stejný hlas jako její mrtvý manžel, ale jinak se mu vůbec nepodobal.
Ostré drápy se jí zaryly do ramene a zuby jako čepele nožů se jí zakously do krku a vytrhly kus masa…
"Né!"
Erin se vyděšeně probudila z noční můry a spadla z postele. Zhluboka oddychovala a s rozšířenýma očima vzpomínala na tu hrůzu. Avšak události snu se rychle vytrácely a čím více se snažila vzpomínat, tím méně to šlo. Levačkou si otřela pot z obličeje a pravou rukou se chytila pelesti postele, aby mohla vstát.
V pravém zápěstí ale ucítila strašnou bolest, jako by jej měla zlomené. Nečekala to a opět se skácela na zem. Rozplakala se a mnula si zjevně zlomené kosti. Ležela tam dlouho.
Slzy na jejích tvářích byly už zaschlé, když pokoj začaly zaplňovat první ranní paprsky. Erin otevřela oči. Hleděla přímo pod postel.
Ležely tam dva velké střepy jejího oblíbeného hrníčku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sigam sigam | Web | 22. května 2008 v 22:18 | Reagovat

Moc se mi líbí, jak se děj rychle rozjel. A taky se mi líbí všechno ostatní. Vážně mi svým stylem psaní připomínáš Kinga ;).

2 Miraella Miraella | Web | 22. května 2008 v 22:32 | Reagovat

Dneska už sem chcíplá, tak promiň, že to nepřečtu :D *omluvný pohled* Zítra, jak se vrátím ze školy, hned jdu na to. *klaní se* *servíruje obětní kafe*

3 Grey lady Grey lady | Web | 22. května 2008 v 22:46 | Reagovat

Znám řešení - stačí Toma znova pohřbít, a to na jistém starém indiánském pohřebišti. :))) Pak zbývá nerudovská otázka - Kam s ním? :)))

Začátek se mi moc nelíbil, šla jsi na to až moc hopem, zejména když z toho chceš udělat kapitolovku (!).

Jsi detailistka - ženské hrdinky mají jména začínající na E. :)

Jinak cítím vliv jistého mistra Kinga, ajk již podotkla sigam. :)

4 LUCKILY LUCKILY | E-mail | Web | 22. května 2008 v 22:46 | Reagovat

Ye Mixie, já si o přečtu až zítra, joo?

5 LUCKILY LUCKILY | E-mail | Web | 22. května 2008 v 22:46 | Reagovat

Ale chválím, je to určitě dobrý:))

6 Mixie Mixie | 22. května 2008 v 23:45 | Reagovat

Sig, díky ;)

Mir nevadí, a kde je to kafe? :))

Verči, žádný takový, sice mě King ovlivňuje, ale kopírovat rozhodně nehodlám! Možná proto, že to bude kapitolovka (já jí z toho nechtěla, to ten blbý systém max 20 000 znaků, a prostě to bude dlouhá povídka), se můžu rozkecávat jindy. Ze začátku to chce nabudit čtenáře, přitáhnout ho do děje, aby si přečetl další kapitolu, která už se bude třeba nést v pomalejším a klidnějším duchu. ;)

Luc, nevadí :)

7 darken darken | Web | 23. května 2008 v 4:15 | Reagovat

Já si teda pokračování rozhodně přečtu.

8 Mája Mája | Web | 23. května 2008 v 7:16 | Reagovat

Už se těším na pokračování.. Moc se mi to líbilo..

9 Catherrina Catherrina | Web | 23. května 2008 v 8:15 | Reagovat

Taky se mi to moc líbilo! Jsem zvědavá, jak se to celý vyvine...:))) Těším se na pokráčko!:P

10 Vallie Vallie | Web | 23. května 2008 v 9:26 | Reagovat

Whoua! Po dlouhé době zase něco... a tohle je opravdu pěkný... příběh začíná velmi, velmi dobře. Jen jsem si tam všimla pár překlepů, jako třeba "celý ty tři nádherné roky", nebo na začátku "Dvě šestileté holčičky, mimochodem jednovaječná dvojčata", moc se mi tam nezdá to slovo mimochodem... ještě něco jsem tam viděla, ale už si teď nevzpomenu co...

11 Mixie Mixie | 23. května 2008 v 9:59 | Reagovat

Jejda, díky za pěkné ohlasy, to jsem nečekala :) Na pokračování se pracuje ;)

Ahojky Vallie ;) Mno, celý nebo celé.... Jo, dobře, uznávám, nachytala si mě na švestkách :D Malá rada: když si já připravuji konstruktivní kritiku (není to tak vždy), píšu si poznámky hned do poznámkového bloku, ani mě to moc neruší při čtení (Mixie baží po kritice :))

12 Miraella Miraella | Web | 23. května 2008 v 14:52 | Reagovat

Nasadilas mi touhle povídkou brouka do hlavy. Zakousla jsem se do toho a nešlo se pustit. Ty dvě malé jsou mi hrozně sympatické :) A to nemám ráda děti:D

Dotaz - je nějaký skrytý smysl v tom, že jsou všechny od E? I když, i kdyby byl, tak mi to asi neprozradíš, že? :D Neprozrazuj, správně, neříkej mi nic! Já se chci nechat se vším překvapit:) Kvůli tobě čtu i věci, které se netýkají Hp, važ si toho. U jiných (téměř) nikdy tyhle vyjímky nedělám:D

Kdybych tu měla vypisovat, co všechno se mi líbilo, bylo by to nadlouho, a pravděpodobně bych vyzvedla skoro každou větičku:D Našla jsem jeden jedinej překlep - neobletovanější, místo nejobletovanější.. ale tak to je detail, že? :-)

13 Mixie Mixie | 23. května 2008 v 15:06 | Reagovat

Mir, řeknu to takhle... Ty jména mě prostě napadla a až pak jsem si uvědomila tu náhodu. Kdo ví, jestli toho využiju.  Za překlep se omlouvám a hluboce se stydím... Když bude nálada, opravím, ale můžu to tady nechat jako odstrašující příklad... :D

Jinak jsem poctěna tvou přízní, a že se kvůli mě přemáháš a čteš, i když to nemá s HP nic společného :)

14 mardom mardom | 23. května 2008 v 16:00 | Reagovat

Hezky to začíná, ale počkám si, co bude dál :-)

15 LUCKILY LUCKILY | E-mail | Web | 24. května 2008 v 11:45 | Reagovat

Proomiň, nebyla jsem včera na počítači:))

Je to moc pěkný:)) Co jiného slyšeti ode mě můžeš:))

Bohužel, nemůžu tě přirovnat k nějakýmu Kingovi, ještě jsem od něj nic nečetla..:((

Taky by mě zajímalo, co znamenají ty jména na E! Že by teď Mixie fungovala na éčka? Eeeeee.... eee..... e....e...e....:))))))))))))))))) E:D:D:D:D:D:D

To bylo supeeeeeeeeer Mixie:))) Asi si toho Kinga někdy přeeeeeeeeečtu:))

Abych neeeeeeebyla jeeeeeeeediná za blbceeeeeeeeeeee!! Ee.. koneeeeeec spojeeeeeení... e.... eeee!

Nvšímjt si mě, dnska jsm nějaká divná:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama