Sestřičky - 2. kapitola

24. května 2008 v 12:04 |  Sestřičky
A je tu druhá kapitola. Není už tak akční jako první, ale snad se bude líbit taky. Dobrá zpráva je, že už mám napsanou i třetí kapitolu, takže zítra čekejte pokračování.
Navíc zabiju blog, jelikož už jsem to dala zveřejnit včera v 18.00 a samozřejmě se to nezveřejnilo, grr >:(

Když Irma Streisandová otevírala v sedm ráno svůj malý krámeček se smíšeným (a značně předraženým) zbožím, myslela na spoustu věcí točících se kolem lidí z Agresticu. V krámku člověk hodně zaslechne. A Irma Streisandová nejen dobře slyšela, ale i viděla a vnímala i sebemenší náznaky čehokoli podivného. A kde nic takového nebylo, tam si to jednoduše domyslela.
Takže když v půl osmé ráno vešla do jejího krámu absolutně nevyspalá Erin s kruhy pod očima a s obvázanou rukou, Irma Streisandová "nahodila radary" a s úlisným úsměvem se začala vyptávat.
"Copak copak paní Cruzová, vypadáte vyčerpaně, že by náročná noc?"
Erin ji probodla tím nejvražednějším pohledem, kterým se dokázala na někoho podívat. Největší drbna v Agresticu to řekla přesně tím způsobem jako "S kýmpak si to dováděla celou noc?" Jako by ženská nemohla být čtyři roky bez chlapa, vážně!
"Asi na mě leze nějaká chřipka, paní Streisandová… Moc jsem se nevyspala," řekla Erin. "Dáte mi prosím vás deset rohlíků a…"
"A copak se vám stalo s rukou?" přerušila ji Irma.
"Spadla jsem z postele a uhodila se. Dáte mi ty rohlíky?"
"To jste musela mít ale divoké sny, že jste spadla…" řekla Irma s důrazem na slovo divoké. Erin dostala pěkný vztek.
"Do mých snů vám nic není. Ty rohlíky prosím!" vyjela ostře Erin.
Irma Streisandová se zatvářila nadmíru uraženě, že si na ni někdo dovoluje vůbec zvýšit hlas, a zabalila do sáčku deset rohlíků. Erin si je bez poděkování vzala a hodila na pult bankovku. To gesto vyznělo tak povýšeně, až se za to zastyděla. Nebyla taková - nerada si dělala nepřátele a chtěla se všemi vycházet.
Ale viděla, že vedoucí malého krámku na ni už nikdy nenechá nit suchou. Povzdechla si, vzala si vrácené peníze, prohodila nějakou frázi a odešla.
Venku před krámkem parkovala se svým starým dobrým autem Ford Escort. Na okamžik se před něj postavila, založila ruku v bok, naklonila hlavu doprava a kriticky přejela pohledem po oprýskaném laku, smutně se podívala na rzí pokryté blatníky, a na vytlučené čepy přední nápravy radši nekoukala vůbec. Nasedla, hodila rohlíky na palubku a nastartovala. I přes nevábný vzhled motor příjemně zavrněl. Bylo to staré auto, ale pořád se na něj dalo spolehnout. Řídit ji naučil Tom, on si u toho užil spoustu legrace, ona strachu. Nebourala ani jednou, popelnice se nepočítají a navíc byly skoro uprostřed silnice, pomyslela si Erin s úsměvem a rozjela se.
Třikrát?
Pneumatiky zaskřípaly, jak auto okamžitě zastavilo. Erin s bušením srdce sundala nohy z brzd a vyděšeně se ohlédla dozadu.
Přísahala by, že přesně v tu chvíli, kdy ji v hlavě zazněl Tomův hlas, jej uviděla ve zpětném zrcátku. Díval se jí do očí a s pobavením pronesl "třikrát". Byl tam, seděl hned za ní…
"Erin?"
Bůhví po kolikáté dnes poskočila leknutím. U auta stál Henry Morgan a starostlivě si ji prohlížel. Byl to pohledný muž o pár let starší než ona a už několik měsíců ji marně lákal na večeři. Erin ho svým nezájmem jen více povzbuzovala, aby se snažil dál. Sama nevěděla, proč už na jeho nabídku nekývla. Nemuselo z toho nic být, jen by si vyšla, ale připadalo jí, že by tím zneuctila Tomovu památku. Navíc měla pocit, že ji ten vysoký chlápek se sportovní postavou a se záplavou tmavě hnědých vlasů pravidelně uměle nahušťovaných, chce jen ošukat, zapsat si další čárku a jít dál.
Byla sice dlouho osamělá, ale měla ještě nějakou hrdost!
"Jsi v pořádku?" zeptal se Henry.
"Jo, jo, jsem, nic se nestalo," zavrtěla hlavou v odmítavém gestu, otočila klíčkem a zase nastartovala.
"Asi by si tou rukou neměla řídit," ukázal prstem na obvaz na zápěstí. Erin se na obvaz překvapeně podívala. Skoro na něj zapomněla. Teprve teď si uvědomila, že to bolí jako čert. Navíc i přes obvaz bylo vidět, že zápěstí má dvakrát takové než normálně.
"To je v pořádku, jen jsem se poškrábala o křoví, když jsem pracovala na zahradě." Lež lež lež, proč lžeš? Nejspíš to máš zlomený, asi mu to nebude podezřelé, až přijdeš se sádrou, že? Ach ty hloupá! Nadávala si hned v duchu.
"Promiň Henry, ale už musím jet do práce. Měj se," zašvitořila, nečekala na odpověď a rozjela se. Henry Morgan se ještě chvíli díval za jejím autem, ušklíbl se, pokýval nevěřícně hlavou a odešel.
Když Erin dorazila do knihovny, kde pracovala jako vedoucí, její zápěstí bylo snad třikrát takové, nemohla s tou rukou téměř hýbat a po sundání obvazu zjistila, že tam má výron velikosti tenisového míčku. Kůži měla zčervenalou, na některých místech skoro černou s modrým nádechem. Jak ji spatřila její kolegyně Nora Robertsová, vykřikla zděšením.
"Proboha, Erin, co se ti stalo?!" vyděšeně k ní přiběhla. Byla to drobounká ženuška, táhlo ji už na šedesátku a v knihovně pracovala už od ukončení střední školy. Nikdy se ale nedrala na vedoucí pozice, byla šťastná jen se svými knihami, o kterých dokázala mluvit hodiny (návštěvníci knihovny se jí vyhýbali, bohužel pro ně ne vždy úspěšně).
"Spadla jsem v noci z postele. Měla jsem…" Erin se na chvíli odmlčela. Co všechno ji má říct? Proč se s událostmi noci někomu nesvěří? Proč nepromluví o rozbitém hrnku, jehož střepy se z popelnice přemístily pod její postel?
"…zlý sen," dořekla větu. Nora se jí podezřívavě podívala do očí. Erin se snažila ani jednou nemrknout, a když už jí začaly slzet oči, Nora konečně zaměřila pozornost na její ruku.
"Tohle je zlé. Zlomené, a ne jednou. Měla bys okamžitě jet do nemocnice."
"Nemůžu… Dali by mi sádru, a jak bych se pak postarala o holky? Byla bych neschopná…" A Henry by se dozvěděl, že jsem mu lhala. Jak bych mu to vysvětlila? pomyslela si Erin.
"Kdyby si potřebovala pomoct, můžeš mi zavolat, stejně nemám mimo knihovnu co dělat," pronesla Nora a Erin v tom zaslechla hořkost a smutek. Nora byla vdova. Už 13 let. Její manžel jezdil kamionem a rád si přihnul, což se mu jedné noci stalo osudné. Neboural, ale začal se navážet do party motorkářů v jednom baru. Udělali s ním krátký proces. Zavřeli za to jednoho, ostatní dostali podmínku. Nora neměla ani děti. Erin věděla, že se o ně snažili, ale nikdy se nepovedlo.
Teď byla ve stáří sama a jedinou společností jí byly knihy. Když si Erin uvědomila, že je na tom dost podobně jen s tím rozdílem, že ona má dvě děti, otřásla se. Nora si toho všimla a už otevírala pusu, aby něco řekla, ale Erin ji předběhla.
"Dobře Noro, pojedu do nemocnice, určitě to tady zvládneš sama?"
"Ano, jeď už!"
Jela opatrně a pomalu, jelikož řídila jen jednou rukou. V autě se cítila stísněně a nepříjemně. Ne jako by tam seděl někdo další. Spíš cítila, že tam někdo byl, měla pocit, že kdyby se ohlédla, uviděla by na zadní sedačce vyseděný důlek. Do zpětného zrcátka se radši skoro nedívala.
Musela jet do okresní nemocnice v Reeves, který sousedil s Agresticem. Cesta netrvala dlouho, kolem čtyřiceti minut, a proběhla bez komplikací. Naštěstí nebylo na silnici moc aut a nemusela řešit žádné nebezpečné situace.
Po příjezdu bez váhání zamířila do druhého patra. Nebyla tady poprvé. Naštěstí u jejího doktora nečekalo moc lidí a ona přišla rychle na řadu.
"Dobrý den, paní Cruzová!" pozdravil ji doktor Stadman. "Rád i nerad vás zase vidím," usmál se na ní a ona viděla, že to myslí upřímně. Doktor Stadman se zde staral o jejího manžela, když tady ležel v kómatu. Ona u něj seděla téměř celé ty dva měsíce, předčítala mu novinky ze sportu a jeho oblíbené knížky od Raye Bradburyho, Stephena Kinga nebo A.E.Poea. Doktor Stadman nad tím jen kroutil hlavou, že to není zrovna vhodná četba pro člověka v kómatu, ale Erin jej ujistila, že pro jejího manžela to více než vhodné je. On ty knížky miloval, byl jejich fanatickým sběratelem i čtenářem. Knihovna u nich doma byla přecpaná knížkami od těchto tří spisovatelů, ale i dalších. Erin nikdy zcela nesdílela jeho podivnou zálibu, sem tam si nějakou z knih přečetla, ale mnohem radši zůstala u svých historických románů, kdy sličnou děvu zachraňuje ze spárů zlosyna udatný rytíř.
"Zdravím, doktore Stadmane," řekla Erin a usadila se na židli vedle jeho stolu. Sestřička, která ji pustila dovnitř, odešla pro něco do sesterny.
"Koukám, že vás někdo chtěl plácnout po zadku, tak jste mu pořádnou vlepila, viďte?" usmál se na ní a Erin zaplavil pocit bezpečí. Doktorovy světle modré, skoro šedé oči, si ji prohlížely, ale ne tak jako oči Henryho Morgana. Tyhle oči říkaly: "Ochráním tě." Henryho oči však na ni útočily: "Chci tě jen do postele."
"Musím vás zklamat, doktore, nikoho jsem neuhodila, ale spadla jsem v noci z postele a asi jsem se pořádně uhodila," řekla a zvedla do výše ruku. Zápěstí vypadalo čím dál ošklivěji. Stadman vzal její ruku do svých snědých dlaní a prohlížel si ji. Musel sklonit hlavu, a tak si Erin všimla jeho počínající pleši. Není se co divit, táhne mu už na padesátku.
"To vypadá hodně ošklivě," brumlal si spíš pro sebe Stadman a starostlivě jí ruku prohmatával. Na jednom místě to zabolelo a Erin sykla bolestí.
"Myslel jsem si to," prohlásil téměř vítězně, že našel jádro pudla. "Máte to nadvakrát zlomené, pošlu vás pro jistotu ještě na rentgen, ale sádra z toho bude stoprocentně. A potom vás čeká dlouhá rekonvalescence, pokud nechcete mít následky do konce života."
Napsal ji nějaký papír a poslal ji s tím na rentgen. Erin už stála téměř ve dveřích, když se otočila a zeptala se doktora na něco, co ji už delší dobu tížilo.
"Doktore Stadmane, smím se na něco zeptat?"
"Ale jistě," zvolal bodře potěšen jejím zájmem, ať už se jednalo o cokoli.
"Neznáte nějakého odborníka, který by byl zaměřen na jednovaječná dvojčata a… Parapsychlogické schopnosti?"
Erin nevěděla, jestli se jí to zdálo, nebo Stadman na chvíli ztuhnul v pohybu.
"Máte snad nějaké problémy s děvčaty?" zeptal se a jeho úsměv byl ta tam. Erin se zamyslela. Ne problémy, ale události dnešní noci a vlastně celého dne jí napovídaly, že schopnosti, které holky mají (a o tom se nedá diskutovat, oni určitě něco takového ovládají), se buď budou hodit, nebo se mohou stát nebezpečnými. Tak jako tak, chtěla o tom vědět co nejvíc.
"Jen mě to zajímá. S holkami problémy nejsou… Chovají se stejně jako dřív." Ale události, které se kolem jejích dvou holek točí, nejsou normální.
"Z hlavy o nikom nevím, ale poptám se vám," řekl Stadman. Erin poděkovala a vydala se na rentgen.
Jen co za Erin zapadly dveře, zvedl s povzdechem doktor Stadman telefon, nacvakal devět čísel a čekal. Jedno zazvonění, druhé zazvonění, třetí… Uprostřed čela se mu objevila svislá čárka, jak zkrabatil netrpělivostí čelo. Už to chtěl vzdát a položit, když se na druhém konci linky ozvalo netrpělivé: "Haló?!"
"Tady doktor Stadman. Pan Tip Harris?"
"Ano, co chcete Stadmane, mám práci?!"
"Pamatujete si na náš rozhovor před šesti lety?"
"Vy si ze mě děláte srandu, člověče! Mám…"
"Dvojčata Cruzovi, Emily a Elizabeth, jednovaječná, jejich otec Thomas Cruz a matka Erin Cruzová. Už si vzpomínáte?"
Chvíle ticha.
"Mluvte," muž jménem Tip Harris se o několik stovek kilometrů dál posadil do křesla a vyhodil své nohy na stůl. Jednou rukou si přitáhl popelník a zapálil cigaretu. Tohle bude dlouhý a zajímavý rozhovor.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mardom mardom | Web | 24. května 2008 v 12:17 | Reagovat

No můžu říct, že je to hodně zajimavé, umíš člověka vtáhnout do děje a cítím, že se to blíží k klasickým knížkám.

2 Mája Mája | Web | 24. května 2008 v 12:25 | Reagovat

Dooooost dobrý.. Fakt mě to vtáhlo... Líbí se mi to moc, už aby bylo pokračování ;o)

3 Mixie Mixie | 24. května 2008 v 12:34 | Reagovat

Díky za ohlasy (mardom, tys mě moc potěšila), ty taky Májo, pokráčko dnes odpoledne....

Třetí kapitola už je napsaná a pracuje se na čtvrté.

4 LUCKILY LUCKILY | E-mail | Web | 24. května 2008 v 14:57 | Reagovat

Maminka je génius:))))

5 Mixie Mixie | 24. května 2008 v 15:23 | Reagovat

Luc, neštvi mě! :D :D :D (ale díky ;))

6 Mixie Mixie | 24. května 2008 v 15:23 | Reagovat

Jinak jsem zvětšila písmo, lepší? :)

7 Grey lady Grey lady | Web | 24. května 2008 v 15:27 | Reagovat

Mixie, tady se mi opět potvrzuje, že ti sahám sotva po kotníky. Máš úžasný talent. :)

8 Miraella Miraella | Web | 24. května 2008 v 17:16 | Reagovat

Mix, víš o tom, že tebe a tvůj způsob psaní naprosto žeru? Jsi poutavější než Rowlingová. A to se mi přiznává hodně těžko, jelikož na ni nedám dopustit:D

Jen si nejsem jistá, jestli "dvojčata Cruzovi", jak jsi to napsala, je správně. Jsou to přece dívky, ne? Takže by tam mělo být tvrdé... anebo spíše a? Když jsou to ta dvojčata? *dumá*

9 LUCKILY LUCKILY | E-mail | Web | 24. května 2008 v 18:22 | Reagovat

Všimla jsem si, že se to nějak líp čte, ale radši jsem mlčela a čekala, jestli se ozveš ty, abych se neztrpanila:))) Díky:))

10 Catherrina Catherrina | Web | 24. května 2008 v 21:17 | Reagovat

Mix, úplně mě to upoutalo na židli! Měla jsem strašnou žízeň, ale stejně jsem nemohla odtrhnout oči od počítače!:))))

Moc hezky napsané - máš talent!:)))

11 mardom mardom | Web | 25. května 2008 v 11:35 | Reagovat

Já si to kvůli lepšímu čtení označuju, je to pak výraznější.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama