Sestřičky - 3. kapitola

25. května 2008 v 8:05 |  Sestřičky
Já vím, pletu si na sebe bič. Já vás namlsám (těm, kteří si tohle čtou a líbí se jim (já jen reaguji na komentáře, to není ego!) tím, že každý den je jedna kapitola, ale tohle je poslední, co mám dopsanou, čtvrtá je rozepsaná, navíc od pondělka jdu po dvou týdnech do školy (ajajaj), ale psát prostě budu, jelikož mě tahle povídka víc než baví a ty nápady prostě jsou (navíc jsem dneska spala jen něco přes pět hodin (pokud se vám to zdá dost, uvědomte si, že je víkend ;)), a stejně jsem "naspeedovaná", a hned co tohle uveřejním, jdu psát čtvrtou. Eh, nějak se vykecávám, mno nic.
Jo a moc moc díky za kladné ohlasy, jsem ráda, že si to čte(ě?)te (já fakt nevím (nedostatek spánku (kofeinu (vitamínů (miluju závorky, vy ne?)))), i když to není ff. :)

Dostala se domů až ve tři odpoledne. Zavolala ještě Noře do knihovny, ať ji zítra nečeká, že musí počkat, až sádra na ruce úplně zaschne. Nora jen podotkla, že to tu sama zvládne, tolik lidí k nim přece jen nechodí, a zavěsila.
Erin pozvedla sádru do výše a kriticky se na ní zadívala. Sahala od prstů na rukou po loket, díky bohu ji ale zasádrovali jen palec a ostatní nechali volné. Takhle aspoň bude moct vařit, pracovat v knihovně i se starat o holky. Stejně jí to ale nešlo na rozum. Jako malá padala z postele pořád a nikdy se jí nic vážného nestalo. Musela dopadnout sakra blbě, aby si nadvakrát zlomila zápěstí.
Podívala se na kuchyňské hodiny. Pomalu odtikávaly čas, kdy bude muset zajet pro holky do družiny. Nechodily tam moc rády, sice si hrály s ostatními a podle učitelek je nikdo nešikanoval, ale stejně Erin cítila, že je ostatní děti tak úplně nepřijaly. Do pěti hodin, kdy končila družina, zbývala hodina a půl. Co bude dělat? Uklízet se jí nechtělo. A navíc je teďka nemocný člověk, pomyslela si s úsměvem. Udělá si teda kafe a sedne k televizi.
Došla do kuchyně, vytáhla jeden z velkých hrnků, které si s Tomem pořídili, nasypala do něj 2 lžičky kafe a čtyři lžičky cukru. Dala vařit vodu a sáhla do lednice pro mléko. Všechno zvládla docela dobře i levou rukou. Jenom to kafe odnést do obýváku bude už horší.
Po chvíli klapla konvice, Erin si zalila kafe, ale když vracela prázdnou konvici zpátky do držadla, loktem převrhla misku s kafem a to se rozsypalo po celé lince.
"Do hajzlu!" ulevila si vztekle. Toužebně pohlédla na gauč v obýváku a televizi. Pak na rozsypané kafe.
"Není ho tolik… Tak to uklidím až půjdu pro Em a Eliz," rozhodla se nakonec. Ještě si kafe dolila mlékem a cestu do obýváku už zvládla bez karambolu.
Pustila televizi a chvíli přepínala mezi programy, ale žádný ji nezaujal. Nakonec tedy vypnula zvuk, ale nechala běžet obraz. Byl to starý zvyk, kterého se ne a ne zbavit. Běžel zrovna nějaký starý černobílý film. V zahradě seděla na lavičce mladá žena v elegantním klobouku a tvářila se nadmíru rozpačitě. Za lavičkou stál muž v obleku, s vlasy ulízanými dozadu, a očividně jí zpíval nějakou píseň.
Erin si radši vzala časopis a začala číst. Jako první ji zaujal článek: "Jak dlouho trvá najít toho pravého nebo pravou?"
Obyvatelé Spojených států amerických, kteří hledají partnera či partnerku pro život, musí v průměru podstoupit 22 schůzek, třikrát se s někým vyspat a ráno zjistit, že není ten pravý, a zažít tři dlouhodobé vztahy.
Alespoň to vyplývá z výzkumu, který prováděla webová stránka BT PodShow. Někteří respondenti potřebovali 50 schůzek s potenciálními partnery či partnerkami a devět procent lidí mělo za to, že je zapotřebí alespoň deset schůzek na jednu noc.

Většina lidí se shodla na tom, že co potřebují, je někdo, s kým by si mohli povídat a mít aktivní sexuální život. Tři vlastnosti potenciálního partnera či partnerky se ukázaly jako takřka nepřekonatelné překážky vztahu: špatná osobní hygiena, chabý smysl pro humor a neschopnost v posteli.
Musela se při čtení smát. Ona našla toho pravého hned, tím si byla jistá. Schůzka s Tomem byla teprve její třetí schůzkou vůbec s někým. Chodili na střední do stejného ročníku, oběma jim bylo 19, oba nebyli zrovna dvakrát chytří a třetím ročníkem procházeli jen tak tak. Jednou ji na chodbě zastavil a v rychlosti se zeptal, zda by s ním nešla v pátek do kina. Těkal při tom očima, červenal se a potil. Jí to pobavilo a hned kývla.
Nebyla to žádná kráska, rozhodně by se nedostala do týmu roztleskávaček a ani Tom nebyl typ kluka, o kterého by se holky praly. Ale bylo v něm něco přitažlivého. Erin se s ním cítila více než v bezpečí. Opravdu se do něj zamilovala a v ten pátek se poprvé políbili. Za deset měsíců od toho večera se jim narodily dvě nádherné holky. Byl to pro oba šok, když zjistily, že je Erin těhotná. Používali kondom, nechápali to.
Měsíc před porodem se vzali. Erininy rodiče s tím nesouhlasili, bědovali, jak si zničila život! Toma rodiče vyhodili z domu. Novomanželům tak nezbývalo nic jiného, než si pořídit hypotéku a najít si byt. Štěstí jim přálo - jeden Tomův kamarád měl známého, který bydlel v Agresticu, ale potřeboval se rychle odstěhovat a chtěl co nejrychleji prodat dům. Co nejrychleji znamenalo levně, a tak Erin ani Tom neváhali, zadlužili se do konce života a dům koupili.
Dva roky si žili spokojeně. Tom pracoval v místních technických službách, nebyla to žádná extra pozice, ale slušná práce, a aspoň měli z čeho žít. Nikdy nebyly vyloženě bohatí, ale nestrádali.
Erin si vzpomněla, jak jednou takhle večer leželi v posteli, unavení z předchozí soulože. Ona jej objímala a on ji hladil po vlasech.
Jenže Erin vycítila, že je Tom podivně zamyšlený. Zeptala se ho, jestli má nějaké trápení.
"Jen přemýšlím nad tím, jaké máme obrovské štěstí," usmál se a políbil Erin do vlasů. Ale ona věděla, že se něco děje. Lehla si na břicho a zvedla hlavu tak, aby mu koukala do očí.
"Co se děje zlato?"
"Nic, já jen… Mám trochu starost o holky."
"Poslední dobou jsou docela v pohodě, ne?" Erin měla na mysli jejich chování. Byly jim téměř dva roky, ale už tak stačili zaznamenat jisté zvláštnosti.
"Někdo se na mě v práci vyptával. Šéf mi to nejdřív nechtěl říct, ale prořekl se."
"Jak to souvisí s holkama? Třeba potřeboval někdo nějakou výpomoc a doslechl se o tobě. Víš přece, jak se po Agresticu říká, že si nejlepší dělník ve městě…"
"Ptal se na toho chlápka, jak má ty jednovaječná dvojčata. Takhle mi to řekl šéf, takhle se ptal. Chlápek s jednovaječnými dvojčaty. Nelíbí se mi to Erin."
Nikdy spolu o tom nemluvili. Věděli oba, že není vše v pořádku, ale ani jeden neměl odvahu s tím začít.
"Myslíš, že jde o… O jejich schopnosti?" zeptala se. Tom dlouho mlčel.
"Ten muž, co se vyptával, měl prý dost divné jméno. Tip Harris. Zrovna jsem tam nebyl, takže jsem se s ním nepotkal. Už se neozval. Každopádně bychom měli na holky začít dávat větší pozor."
Erin tiše souhlasila a políbila ho. Jemně, pomalu.
Erin v obýváku se sádrou na ruce zamyšleně zírala na obrazovku a v ruce tiskla časopis s článkem, který ji připomněl jeden večer s Tomem. Stýskalo se jí. Strašně moc. Dva dny po tomhle večeru Toma přejelo auto. Srazilo jej, když přecházel silnici před jejich domem, vyřítilo se ze zatáčky, prý ani nezabrzdilo, nabralo Toma a odhodilo do vzduchu, prý udělal přemet a dopadl na silnici, čímž si zlomil dva krční obratle, vykloubil kyčel a ramenní kloub. Naštěstí okamžitě upadl do bezvědomí, jinak by bolestí zešílel.
Erin to neviděla, ale byli jiní svědci.
Program v televizi se náhle přepnul na jiný kanál. Erin se vyděšeně podívala na ovladač, který klidně ležel na stolku před ní. Právě se jel nějaký závod ve formuli 1. Kamera zabírala první dva jezdce. Jeli strašně rychle, poslední kolo. Mířili do zatáčky a jeli bok po boku. Jeden z nich musel zpomalit a zařadit se za druhého, nebo dojde k ošklivé havárii, ale Erin ihned poznala, že oba dva řidiči jsou tvrdohlaví. Jeden z nich se vybourá.
Zvuk se náhle zapnul a zvýšil se, co nejvíce to dalo, a Erinin obývák tak naplnily zvuky havárie, jak formule narazila do bočního panelu. Auto to naprosto sešrotovalo a řidič nemohl přežít. Vyděšeně na to zírala. Kamera najela co nejblíže se dalo. Auto začalo hořet. Komentátor začal něco vykřikovat.
A pak se televize náhle vypnula. Místo rozmlácené formule byla jen tma. Erin ani nedýchala.
"Tome?" chtěla se zeptat, jestli tu je její mrtvý manžel, ale nevydala ani hlásku, jen fascinovaně zírala na televizi.
Už nebyla jen černá. Jakoby zapnula nějakou stanici a její signál něco rušilo. Televize tiše šuměla. Erin zvedla ovladač a zmáčkla červené tlačítko. Nestalo se nic.
Zmáčkla jej podruhé. Nic.
Vstala a pomalu šla k televizi. Měla dojem, že čím více se přibližuje, tím více televize šumí. Ve špatném obraze nedokázala rozeznat žádné tvary, i když viděla, že se na pozadí něco pohybuje. Byla už tak blízko, že se mohla dotknout vypínače. Natáhla prsty a roztřeseně se jimi blížila k vypínači.
Náhle televize zaskřípala, jakoby dlouhými ostrými drápy někdo přejel po tabuli. A na obrazovce se na okamžik objevila tvář. Mužská tvář.
"In," nic víc už televize nevydala. Ústa muže vydala jen tyto dvě písmenka a televize zčernala. Erin si byla jistá, že tentokrát nadobro. Ale byla si jistá ještě jednou věcí. To nebyla jen tak něčí tvář. Byl to její manžel. A snažil se vyslovit její jméno.
"Tome?" zašeptala a rozhlédla se po pokoji. Bála se. Opravdu moc se bála.
"Tome?!" zvolala už jistějším hlasem. "Co mi chceš? Co se mi snažíš říct?"
Stála tam asi dvě minuty, až to vzdala. Neměla už rozhodně chuť ani na kafe, ani se dívat na televizi. Do pěti hodin sice zbývala asi hodina, ale rozhodla se, že dojede pro holky. Došla do kuchyně a vylila kafe do dřezu. Opláchla hrníček a chtěla ho vrátit do poličky, když tu náhle si všimla, že do rozsypaného kafe někdo něco napsal. Byly to jen tři písmenka, jako by je psala dětská ručka: T - I - P
Zdroj článku (v textu s mírnými úpravami): http://www.dama.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 FeLL FeLL | Web | 25. května 2008 v 12:21 | Reagovat

Moc hezký:-)

2 Catherrina Catherrina | Web | 25. května 2008 v 14:11 | Reagovat

Zajímavý, poutavě psaný a moc hezký!:))) Vážně se mi to líbilo, těším se na další kapitolku...:))))))

3 LUCKILY LUCKILY | E-mail | Web | 25. května 2008 v 14:45 | Reagovat

S tou televizí, už jsem mysela, že tam na ní vybafne Samara:))

Pěkný:) Těším se na další kapitolu:))

4 Mája Mája | Web | 25. května 2008 v 17:54 | Reagovat

Hezký moooc.. fakt se mi líbí jak píšeš ;o)

5 Miraella Miraella | Web | 25. května 2008 v 18:04 | Reagovat

Tyvole, Mixie, tohle mi nedělej! Já už chvíli čekala Samaru.. a to písmo v kafi mě taky docela vyděsilo.. mamííí...!!

Tohle není fér, jak mě vždycky vtáhneš do děje. Taky to chci umět :D Ty máš dar, holka.. :)

6 mardom mardom | Web | 25. května 2008 v 18:22 | Reagovat

Já tu nenapsala komentář, i když jsem to četla? To je divné :-D Asi je to tím, že furt kutím něco u sebe. Jo líbilo se mi to, je to takové správně tajemné. A jsem zvědavá, jaké máš úmysly.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama