Sestřičky - 4. kapitola

3. června 2008 v 18:49 | Mixie |  Sestřičky
Tak tu máte další kapitolu k Sestřičkám. Chtěla jsem napsat nějaké shrnutí předchozích kapitol, ale jelikož mi je špatně, nic nebude... Snad si to pamatujete... Tahle kapitola není nic moc, chtěla jsem nějak demonstrovat schopnosti E+E :))

Belinda Boschová psala na tabuli a děti za ní ani nedutaly. Rychlými tahy křídy pokrývala tabuli pro ni jednoduchými, až primitivními příklady, pro šestileté až sedmileté děti náročnými matematickými výpočty.
Neměla dnes dobrou náladu a děti to vycítily, proto seděly tiše jako pěny. Popravdě málokteré z nich rozumělo tomu, co jejich jindy hodná a laskavá slečna učitelka psala na tabuli. Byly ve škole teprve pár měsíců, stěží zvládaly rozpoznat, co je co za číslo, ale slečna Boschová si to nejspíš neuvědomovala.
Ve třetí lavici odzadu seděly Emily a Elizabeth. Nezapisovaly si. Ostatně jako většina ostatních dítek čísla ani nedokázaly napsat. Vycítily změnu v učitelčině chování. Podívaly se na sebe. Upřeně si hleděly do očí.
Nikdo ve třídě ani nedutal, jen křída vydávala pisklavé a skřípavé zvuky, jak rychle slečna Boschová psala. Čím dál rychleji.
Holky se chytily za ruce. Zavřely oči. Nikdo si jich nevšímal.
Emily se náhle ostře nadechla a silně stiskla sestřiny dlaně. Jejich tvářičky byly náhle červené, na čele jim vyrazil pot. Třásly se, ale ani jedna se nepustila té druhé.
V jejich mozku totiž právě probíhal neuvěřitelně složitý proces. Každá z dívek vnímala záblesky. Záblesky vzpomínek. Ne jejich, ony se totiž právě dívaly do mysli slečny Boschové.
Holkám to připadalo, jako by seděly v kině a promítali jim ukázky filmů, které teprve půjdou do kin.
První políčko. Slečna Boschová se ráno češe v koupelně. Kouká na sebe do zrcadla. Náhle se jí rozšíří zorničky a ona vybíhá ven.
Druhé políčko. Klečí u záchodu a zvrací. Ve dveřích stojí nějaký neznámý muž a bez známky soucitu se na ni dívá.
Třetí políčko. Bledá slečna Boschová stojí naproti muži, který na ni křičí.
Čtvrté políčko. Slečna s pláčem utíká do auta a rychle odjíždí. Muž stojí ve dveřích domu a stále něco křičí.
Křída náhle ztichne. Emily a Elizabeth se zpocené a celé rozpálené pustí. Oběma se motá hlava a je jim na omdlení. Slečna Boschová upustí křídu na zem a otáčí se čelem do třídy. Všechny děti na ni téměř vyděšeně zírají. Ale ona kouká jen na dvojčata. Otevře pusu, jako by chtěla něco říct, ale nakonec ji jen sklapne na prázdno.
"Opište si to a vypočítejte," vydá ze sebe těžce a dosedne, nebo spíše dopadne na židli u učitelského stolu. Děti poslechnou, dokonce i Emily a Eliz. Ruce se jim ale třesou a potí, neudrží v nich ani tužku.
Po několika nekonečných minutách zazvonil školní zvonek. Slečna Boschová s vypětím všech sil vstala. Děti se začaly řadit do dvojic u dveří. Jako učitelka měla povinnost odvádět je do družiny, kde si je až do pěti hodin převezme na starost někdo jiný. Bolela ji hlava, jakoby ji zezadu něco neustále tlačilo do týla. Dělaly se jí mžitky před očima, ale podařilo se jí odvést děti bez větší úhony. Šestileté až sedmileté holky a kluci se trousily do družiny, ale slečna Boschová záměrně čekala na konec zástupu. Na konci totiž byly Emily a Elizabeth. Rukou jim zabránila vstoupit a kývla na svou kolegyni Družinářku, ať chvíli počká.
"Holky," téměř šeptla, náhle měla vyschlo v puse. Klekla si, aby jim mohla koukat do očí, i když si teď nebyla moc jistá, jestli to je dobrý nápad.
"Nevím, co jste tam ve třídě zkoušely, ale už to nedělejte!" chytila se za Elizabethino rameno. Kolenem se dotkla podlahy a chytila se za hlavu. Nesnesitelně ji bolela.
"Chci vás to slyšet slíbit. Už to nikdy neuděláme, řekněte to!"
Sestry si vyměnily dlouhý pohled. Slečna Boschová měla téměř pocit, že mezi sebou komunikují. Domlouvají se. Určitě. Viděla jim to na zorničkách. Skoro ji to děsilo. Zdálo se jí to jenom, nebo opravdu viděla, jak se jim zorničky střídavě zužují a rozšiřují?
"Už to nikdy neuděláme," řekly najednou. "Slibujeme."
Slečna Boschová přikývla na znamení souhlasu. Trochu více se opřela o Elizabethino rameno a pokusila se vstát. Jenže se jí rozklepaly nohy, ztratila rovnováhu, prsty zaryla do dívčina ramene, až Eliz zakňučela bolestí. Obě dvě spadly na zem.
Emily vykřikla a vrhla se ke své sestře. Ta jen zakývala hlavou, že se jí nic nestalo. Pak svou pozornost obrátily na slečnu Boschovou. Ležela na zemi a jednou rukou si tiskla břicho. Chodba byla vylidněná, nikde nikdo.
Slečna zavřela pevně oči a snažila se přemoct nutkání zvracet. Před očima měla mžitky. Znáte ten pocit, kdy se díváte do jasného světla a pak zavřete oči? Jak vidíte světélka, barevné skvrnky, jak se snažíte zachytit provazce světla, ale čím více se na ně zaměříte, tím je to těžší? Tak si to představte několikrát horší, o moc horší. Až se vám z toho točí hlava.
Takhle se cítila Belinda Boschová.
A kdyby jen viděla podivná světla. Ona slyšela hlasy. Dva dívčí dětské hlásky se jí ozývaly v hlavě a ona začala naslouchat.
"Je jí moc špatně, měly bychom jí pomoct."
"Pomoct? Nevidělas, jak mě ošklivě chytila za rameno? To se nedělá. Bolelo to."
"Jí je teďka mnohem hůř. Zaměř se na ni. Já to zkusila a viděla jsem moc dobře, proč jí tak je. Jako když jsme se spojili a nahlédli před chvílí…"
"To už nechci, nebylo mi z toho dobře!"
"Zkus to sama. Jako s tím králíčkem na zahradě, pamatuješ? Jak máma spala."
"Dobře, tak já to teda zkusím. Ale když tak mi pomůžeš, kdyby se něco zvrtlo, viď?"
"Vždyť jsme ségry, ne?"
"Ne," vydechla slečna Boschová. Nechtěla, aby se jí kterákoli z těch dvou vtírala do mysli. Jenže ony ji neslyšely. Nechtěly slyšet.
Elizabeth poklekla vedle učitelky. Po chodbě stále nikdo nešel a družina se také zdála nějaká tichá. Položila jí dlaně na břicho.
"Musíš níž,"uslyšela slečna Boschová v duchu. Nemohla se bránit. Nemohla se vůbec hýbat. V hlavě ji hučelo a měla stejný pocit, jako když si ve druháku na střední škole vzala svou první a zároveň poslední extázi. Světla sílila.
Ucítila slabý tlak v podbřišku. Už nic neviděla. Po těle se jí rozlil nepříjemný pocit tepla. Jakoby pomalu klesala do příliš horké vany.
Ucítila pohyb.
Pohyb v sobě, vevnitř, v břiše.
A pak jen cítila tupou bolest a světlo se proměnilo v tmu.
Když se Belinda Boschová probudila, ležela pořád na zemi. Nad ní klečela paní z družiny, s kterou si nikdy moc nerozuměla. Byla o mnoho let starší a jejich názory se vždycky rozcházely. Co se zdálo Belindě jako vynikající nápad, smetla Družinářka ze stolu jako nejstupidnější věc 21. století… Mladá učitelka ani nevěděla, jak se jmenuje jménem. Pro všechny - děti, rodiče - to byla Družinářka. Viděly se přesně pětkrát týdně - vždy jednou za den, kdy jí předávala děti. Nepadly si zrovna do oka, ale Belinda teď byla moc ráda, že ji vidí.
"Belindo, co se vám stalo? Přiběhla za mnou malá Cruzová, nevím která, nikdy je nemůžu rozpoznat, a vytáhla mě sem. Ta druhá vás držela za ruku. Nakonec jsem z nich vytáhla, že jste omdlela. Co se stalo?"
Učitelka se už už nadechovala k odpovědi, když tu ji opět zarazila dvojčata. Stála za Družinářkou a měla doširoka otevřené oči. Až děsivě do široka otevřené oči. Nejsou snad mimo? Nejsou zfetované?
V Belindě se probudil pedagog a snad i trocha mateřského citu. Poslala Družinářku pryč s tím, že se jí jen udělalo mdlo a jestli by tady mohla holky ještě momentík nechat. Družinářka je velice neochotně nechala samotné a s mumláním nejrůznějších nadávek těžkého i lehčího kalibru odešla.
Belinda stála zády k dvojčatům a sledovala Družinářku, dokud nezašla až do družiny.
"Musíte k doktorovi," ozvalo se za ní. Naštvaně se otočila.
"To bych řekla, že musím, vy dvě malé…" vyjela na holky, ale pak se zarazila. To nebyla ona. I přes ty divné věci je pořád jejich učitelka a ony jsou ještě děti…
"Nechápete pointu," řekla Elizabeth. Oči se již zdály normální. Ach bože, jak byly velké! děsila se Belinda. Vzápětí si uvědomila, že nikdy neslyšela slovo "pointa" od tak malého dítěte.
"Jste nemocní," Emily jí položila ruku na břicho. Slečna Boschová přes látku trička jen velmi jemně ucítila tentokrát hřejivé teplo, které ale ihned pominulo.
"Nemocní? Ale…"
"Vy vlastně ne," přerušila ji Eliz. Emily odstoupila. "To ona."
"Ona?" zašeptala Belinda a nevědomky položila dlaň na zatím ploché bříško.
"Doktor. Pomůže. My ne," pronesla skoro obřadně Emily, chytla za ruku své dvojče a odešla do družiny.
Slečne Boschová tam ještě dlouho stála s dlaní na břiše.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mardom mardom | Web | 3. června 2008 v 21:28 | Reagovat

Hezké, ale jsem zvědavá, jak budeš navazovat :-)

2 Catherrina Catherrina | Web | 4. června 2008 v 16:52 | Reagovat

Moc hezké! Zajímalo by mě, jestli je to pravda - jestli vážně může mít někdo takovéle schopnosti... Ale asi jo, ne? Já taky věděla, že je moje teta těhotná než mi to máma řekla.... ani nevím, jak mě to napadlo...:D

Těším se na pokráčko!:)))

3 Mixie Mixie | 4. června 2008 v 21:19 | Reagovat

Mno Marti myslím, že s navazováním moc problém nebude, příběh se mi rýsuje docela dobře, ale nemám to momentálně kde psát (bratrův komp momentálně používám jen v nejvyšší nouzi, když potřebuji něco do školy, jinak se ho štítím). Takže evím, jak to se setřičkami bude nadále...

Cat, já věřím, že tyhle schopnosti lidé mít můžou. Popravdě řečeno všechno si nevymýšlím, ale čerpám ze všemožných pramenů... Co já jsem se načetla o podivných schopnostech a podobných věcech!

4 darken darken | Web | 5. června 2008 v 3:31 | Reagovat

Náhodou mně se kapitola moc líbila, nesmírně zajímavé a napínavé. To jsem ještě napnutá, jak se to bude vyvíjet...

5 Elfairy Elfairy | Web | 5. června 2008 v 18:25 | Reagovat

Krásné, moc se mi to líbilo, možná i víc, než některé z předchozích, ale to je věc vkusu:-) Je to super, takže co říct víc, než že se nemůžu dočkat pokračování?

6 Miraella Miraella | Web | 5. června 2008 v 20:30 | Reagovat

Tak až na ty tři hrubky, co jsem tam našla a které mě málem skolily pod stůl, se mi to hrozně líbilo. Tenhle příběh mi bude chybět. *smrká - ne dojetím, rýmou:D* Ty to úžasně zamotáváš... Jsem zvědavá, jak to bude dál. Až přijedu ze Španělska, první, co udělám bude prolustrování tvého blogu:)

7 LUCKILY LUCKILY | E-mail | Web | 7. června 2008 v 13:01 | Reagovat

Krása:)) Dost dobrý:))

Víc ti nenapíšu, dost mě to mrzí, ale nevím, co bych k tomu mohla ještě říct... :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama